Článek
Dne 26. 1. 1781 si italský přírodovědec a lékař Luigi Galvani všiml, že žabí stehýnka položená na plechové podložce, na které stál také elektrický přístroj, sebou při dotyku kovového nože na nerv samovolně škubají, pokud je přístroj v chodu.
Po necelých 237 letech od této chvíle již nemohli členové a funkcionáři dvou českých levicových stran dále skrývat před sebou i před veřejností, že stav jejich partají se rapidně blíží stavu mrtvých žab. Stehýnka, tělíčka i hlavičky ale ještě mají pohromadě, a tak se minulou sobotu svolaly nezávisle na sobě ústřední výbory, aby se rozhodlo, co dál s chřadnoucími organismy.
Rudá žába jakékoli experimenty na sobě, byť ve vlastní režii, rezolutně odmítla. Žádné restarty. Pojede se sice dál močálem oligarším podél rudých skal, ale bez rozvracečů Skálů. Strana ještě nějaký čas prostě musí mít Filipa.
Oranžová žába je šibalka masochistka. Nejdříve vystoupí předseda Hamáček, vyzve k jednotě, volá po ukončení vnitrostranické války v médiích a následně se vyloupne toto zde.
Zdá se, že těmto bezocasým obojživelníkům není pomoci. Jen proto, že se jim sešli ve vedení a jinde neschopní jedinci? Příčina je přece jen hlubší.
Čeští komunisté nově začali následovat ruské bratry ve věci, která za jejich vládnutí možná nebyla: „My, komunisté, máme společného s učením Ježíše Krista víc než současná KDU-ČSL. Co dělal Ježíš Kristus? Pomáhal slabým, chudým, nemocným, uzdravoval.“ (Vysokoškolský učitel a odborník na ústavní právo Richard Pokorný z Plzně, kritik Vojtěcha Filipa). Jenže pozdě Krista honit, soudruzi.
Víra v to, že komunismus je spravedlivé učení navazující na křesťanství, tady už byla, i když to neofyté tehdy nahlas neříkali. Komunisty dlouho zakazovaný snímek ruského režiséra Alexeje Germana Můj přítel Ivan Lapšin je o partě kriminalistů věřících, že jejich nuzný život je nutnou obětí pro vstup do říše spravedlnosti.
Prototypy hrdinů filmu, jehož děj se odehrává v půlce 30. let, zakrátko semlela mašinérie sloužící nikoli Kristovi, ale Stalinovi. V českém kulturním a společenském prostoru je obdobná doba výmluvně zachycena například zde.
Alexandr Mitrofanov
Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.
Také je zpravidla pryč masová průmyslová výroba ve velkých podnicích, která v dobách minulých vytvářela buď levicové radikály, nebo umírněné sociální demokraty. Svět je rozdrobenější a zdá se, že ani elektrošoky by nevrátily rudé či oranžové žábě někdejší elán. Když dnes někdo touží po vůdci, který řekne, kdo za to může a koho je třeba zničit, často zvažuje barvu, která se dere do módy v nové dějinné sezóně. Hnědou.