Článek
Trochu přeháním, jsou tu polehčující okolnosti, bylo mu tenkrát teprve 14 let a za své rodiče nenese odpovědnost. A nepochybně mu byli za příklad a byl jimi v dobrém i zlém ovlivněn. Škoda jen, že v té tíživé době tzv. normalizace režimu, kdy už zbytnělá diktatura dělnické pěsti ztratila svou ideologickou víru a zbyla jí jen holá moc, a přesto nutila občany, aby jí platili povinnou úlitbu (a křivili si páteř), mladík neprohlédl. Z morálního hlediska mělo být jeho veřejné extempore před rozhlasem vypískáno a umlčeno. Demokracie není vždycky diskuse. Bohužel nebylo.
Fenomén Babiš je ale v něčem jiném. Tak jako dokázal využít divoké privatizace a nahrabat miliardy, což samozřejmě zcela poctivě nikdy nelze, tak také využil upadající prestiž hlavních bohužel zkorumpovaných politických stran a zklamání značné části voličů z polistopadového vývoje. Jeho firma Ano, ani strana ani hnutí, se stala v republice dominantní politickou silou, řídí ji on sám, není to uskupení straníků, kteří sdílejí nějakou politickou filozofii, nýbrž pouhých zaměstnanců pod šéfem, jehož názorům a politice musí sloužit. Ta tam je vnitřní demokracie strany a třídění názorů.
Snad by to ani tolik nevadilo, neb všeho do času, kdyby Babišovi záleželo na onom bonu publicu, dobru celé společnosti. O tom však existují velké pochyby, přestože výjimku z pravidla vyloučit nemůžeme (Trump, Macron?).
„Člověk musí být neuvěřitelně chytrý, aby vydělal velké peníze, a neuvěřitelně prázdný, aby je vydělat chtěl.” (G. K. Chesterton) Tradičně se taková vlastnost nazývá chamtivostí. Nevím, čeho chce tento politický podnikatel dosáhnout. Ještě větší majetek, který si s sebou do hrobu nevezme? Moc pro moc? Sebeuspokojení herce na politické scéně?
Píše mi čas od času jistý pán, protože my dva se až na nešťastného Babiše v názorech shodujeme. Pán se domnívá, „že na rozdíl od všech politiků Babiš nekradl”, dokázal být manažerem velkého podniku (souhlas), „levo pravo je mu šumafuk (souhlas) a stará se o řádné řízení státu”.
To řízení lze naštěstí posoudit a je nevalné, vyčnívá z něho čirý populismus (rozdávání dárků a kupování hlasů) na úkor fiskální rovnováhy i budoucnosti hospodářství. Uplácení voličů markantním zvyšováním důchodů, ačkoli penzistů dlouhodobě prudce přibývá, tvrdě dopadne na příští generaci, protože nízká porodnost posledních třiceti let způsobila dnešní nedostatek pracovních sil a Ukrajinci možná došli nebo je nechceme. Na penze důchodců narozených v sedmdesátých letech nebude.
A co teprve, nastane-li hospodářský útlum, který ekonomové vbrzku očekávají? Navíc je přídavek populistický i v tom, že je paušální a dostane se každému. Kdyby měla být napravena do nebe volající nespravedlnost a dostaly pořádně přidáno chudé ženy, vdovy důchodkyně, jež sloužily v domácnosti a zasloužily se o více dětí a tím i o plátce daní, nebylo by tolik obdarovaných voličů.
Alexander Tomský
Alexander Tomský je politolog, překladatel a pedagog. Dlouhá léta žil ve Velké Británii.
Po studiích pracoval jako politolog v ústavu Keston College, kde se specializoval na výzkum církve a státu, státního ateismu a náboženské opozice ve střední Evropě.
Po listopadové revoluci se vrátil zpět do Česka a věnoval se překladatelství a publicistice. Vedl nakladatelství Academia a nakladatelství Národního divadla, přednášel na New York University v Praze.
Byl členem strany Realisté, za kterou kandidoval jako jednička v Pardubickém kraji.
A co ten další padesátimiliardový deficit rozpočtu a další zvyšování platů ve státní správě, která v průměru vydělává už více než soukromý sektor a zaměstnává čím dál více lidí, kteří tak zoufale chybějí v soukromém sektoru. V tom jediném, který státní byrokracii platí. Takhle se chová správný hospodář?