Tento týden se Trump nejprve pustil do Německa, že je vazalem Ruska, protože od něj kupuje většinu zemního plynu. Za paradoxní označil, že přitom Spojené státy v rámci NATO pomáhají Německo chránit právě před ruskou hrozbou. Šéfům členských zemí NATO zase pohrozil peklem, jestliže do ledna příštího roku nezvýší výdaje na obranu na požadovaná dvě procenta HDP. Pokud to nedělají, mohou Spojené státy řešit obranu samy bez spojenců.

Pak se pustil do britské premiérky Theresy Mayové, že jí navrhovaná dohoda o odchodu Velké Británie z Evropské unie je špatná, protože nedává Spojenému království dostatečnou volnost a bude nadále EU v řadě otázek podléhat. Sice jí už nehrozil peklem, ale varoval, že takováto podoba brexitu ohrožuje chystanou obchodní dohodu mezi USA a Velkou Británií a že bude v tom případě raději jednat s Bruselem, i když předtím nemohl EU přijít na jméno.

Ne že by Trump neměl v řadě otázek pravdu, dohoda o brexitu dokonalá nebude, Německo chutě obchoduje s Ruskem a státy NATO nevydávají na obranu tolik, kolik slíbily, což je špatně.

Od dobu nástupu do funkce by se těžko hledala země nebo organizace, do které by se Trump nepustil, špatné jsou podle něj severoamerická obchodní dohoda NAFTA, jaderná dohoda s Íránem i Evropská unie, NATO označil za obstarožní, vadí mu přístup Německa i Mexika, rozhádal se Kanadou a doslova pověstné jsou jeho prudké obraty. Francouzského prezidenta Emmanuela Macrona vítal s pompou, aby ho pak utřel v syrské otázce, a stejně se chová k britské premiérce Therese Mayové. Trump se přitom snaží obchodně tlačit na Čínu, která je dlouhodobě obviňována z dumpingu, vyřešit korejskou otázku a neprohrát válku v Afghánistánu, což je docela velké sousto.

To vše nedokáže bez dlouholetých spojenců, možná nedokonalých, občas se mazaně snažících vyhnout plnění povinností, ale v zásadě věrných. Pokud je opakovaně uráží a vyhrožuje jim, má s nimi horší vztahy než se severokorejským diktátorem Kim Čong-unem, ohrožuje klíčovou euroatlantickou vazbu, která je garantem stávajícího uspořádání světa. I když na summitu NATO nakonec řekl, že Spojené státy jsou alianci oddány a pochvaloval si, že i další země zvyšují výdaje na obranu, pachuť hořkosti a pocit nejistoty zůstávají. A to i přesto, že si už všichni zvykli na Trumpovo jednání a nejsou jím tak zaskočeni jako loni, kdy se obávali, že jim v případě napadení nepřijdou Spojené státy na pomoc. Nemluvě o tom, že už nyní vydávají evropské země NATO na obranu 230 miliard dolarů, zatímco v Rusku loni poklesly na 66 miliard.

Podobné Trumpovy výpady nahrávají Kremlu. Moskva s potěšením kvituje každý nesoulad v NATO, protože pro ni je to nepřítel. Zazněla-li kritika aliance před pondělní Trumpovou schůzkou s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, v Rusku to dobře slyšeli.

Trump se zřejmě zhlédl v římském „rozděl a panuj“, protože znesvářeným se vládne snáze. Aspoň do té doby, než se proti vládci spojí a ten pak bojuje proti všem. V ekonomické oblasti by se mu to mohlo docela dobře stát, když vede obchodní válku nejen s Čínou, ale i s EU.