Babišova koaliční vláda není polokomunistická už proto, že není spojena s přímou účastí KSČM ve vládě. Navíc tolerance komunistů byla pro Babiše důležitá zejména při hlasování o důvěře. Vliv KSČM na chod vlády se značně zmenší nyní, kdy vláda důvěru dostala, i kdyby se pokoušela svoje požadavky prosazovat s podporou Hradu.

Komunisté si jistě budou čas od času klást podmínky, jistě také dostali za svoji podporu při hlasování o důvěře „zaplaceno“. Ale kdyby na vládu s důvěrou zanevřeli, protože jim Babiš v tom či onom nevyšel dostatečně vstříc, budou mít velký problém už jen vyvolat hlasování o nedůvěře, natož pak získat z řad antikomunistické opozice dostatečný počet hlasů k odvolání vlády. Babiš to dobře ví.

Pokud bychom chtěli vládu popsat přesněji, je to prostě vláda oligarchy s autokratickými sklony, opírajícího se pragmaticky o zdecimovanou demokratickou a extrémní levici. Není polokomunistická, nýbrž spíš postkomunistická.

Všechny tři subjekty, které jí pomohly na svět, se totiž dnes opírají převážně o starší voliče z menších měst a venkova, mezi kterými přežívají mentální stereotypy zděděné z dob komunismu. Tito voliči chtějí bezpečí, sociální jistoty a v době krize i vládu silné ruky.

Není také pravda, že Babiš otevřel po 29 letech od pádu bývalého režimu komunistům cestu k moci. Cestu k většímu vlivu jim postupně otevřeli prezidenti Klaus a Zeman, jakož pak i politické subjekty z dnešní opozice, které s nimi čile spolupracovaly na komunální a regionální úrovni. Těžko říci, čím je tolerance vlády ze strany KSČM zásadnější „cestou k moci“ než třeba skutečnost, že má KSČM jednoho hejtmana.

Zavádějící jsou i argumenty o tom, co dnešní KSČM reprezentuje. Zatímco mají jistě svoji váhu „morální“ argumenty, že by komunisté se svou minulostí neměli hrát v české politice významnější úlohu, argumenty, že dnešní KSČM je jakýmsi zásadním nebezpečím pro  demokracii, jsou problematické.

KSČM má k polistopadovému režimu kritický vztah, zastánců klasické liberální demokracie bychom ve straně moc nenašli. Ale strana je dnes „vyhořelé palivo.“ Průměrný věk členů KSČM je 75 let, což samo o sobě činí ze strany nikoliv nějakou „údernou pěst“ nové blížící se totality, ale spíše klub postarších lidí, nostalgických po některých aspektech bývalého režimu, zejména bezpečí a sociálních jistotách.

Není vůbec náhodou, že KSČM se vzdala veškerého předstírání, že zastává nějaké principy, právě v okamžiku, kdy jí Babiš odlákal svými sociálními sliby a obrazem silného vůdce téměř polovinu jejího elektorátu. Podpora KSČM pro vládu miliardáře (jež je výsměchem všemu, co strana, kdysi ideově představovala) je výsledkem pragmatického uznání, že strana míří tři dekády po pádu komunistického režimu definitivně do propadliště dějin a její lídři si ještě na poslední chvíli snaží obstarat nějaké prebendy a trochu vlivu.

Pokud bude chtít opozice ve svém odporu vůči Babišovi uspět, bude především muset přesněji definovat, co je jeho vláda vlastně zač. Začít lze tím, že role komunistů je dnes spíše podružná a že fenomén Babiš je do značné míry produktem i výrazem společenské a  politické patologie, kterou během svých vlád zplodily strany dnešní „demokratické“ opozice. Bojovat proti Babišovi zase jednou s pomocí primitivního politického antikomunismu (který je „vyhořelým palivem“ stejně jako samotná KSČM), k úspěchu nepovede.