Článek
Když se vedení sociálních demokratů složitě dohodlo s hnutím ANO na případné koalici, a následně vyhlásilo hlasování v členské základně, mohli optimisté mezi námi očekávat dva v podstatě stejně dobré výsledky. Buď oranžový tým bude pro, a vznikne vláda. Nebo plán spoluvládnutí s politickým predátorem Babišem ČSSD odmítne. A budeme se třeba moci radovat z rozuzlení celého příběhu u předčasných voleb.
Jenže už o několik hodin později bylo jasné, že pravdu měli spíše pesimisté. Za prvé, Andrej Babiš se rozhodl jít cestou menšího odporu. A tak vyhověl Miloši Zemanovi v jeho dalším útoku na jím nenáviděnou stranu, která ho prý kdysi zradila. Když ještě prezidenta volili poslanci. Takže Babiš najednou zapomněl na základní princip, že pokud nechce ČSSD znechutit budoucí vládnutí, ještě než začalo, měl by ji nechat vybrat sociálnědemokratické ministry.
Navíc pověřenému premiérovi od začátku hrála do karet dosavadní politická praxe. Proti různým navrženým ministrům měli ve své době výhrady prezidenti Václav Havel a Václav Klaus. Ale stejně je na návrh předsedy vlády nakonec jmenovali. Podobně jako Zeman jmenoval v průběhu svého prvního období Jiřího Dienstbiera a Lubomíra Zaorálka. Byť s největším sebezapřením. Tentokrát ale vyhrál ještě před prvním výstřelem. Protože Andrej Babiš buď schválně, aby ČSSD ponížil, nebo kvůli strachu ze Zemana z boje utekl.
A tak za zdatného přispění komunistů začal sociálním demokratům rozmlouvat kandidaturu Miroslava Pocheho na ministra zahraničí. V případě šéfa KSČM Vojtěcha Filipa se dokonce ukázalo, že jeho slova jsou ještě více nedůvěryhodná, než by člověk původně předpokládal. Nejen že Pocheho falešně nařkl z hlasování pro potrestání České republiky v Evropském parlamentu. Ale ještě pak Filip tvrdil, že věděl, že to není pravda.
Přitom za prvé, Miroslav Poche alespoň vystudoval mezinárodní vztahy, má praxi v zahraničí, včetně mise OBSE a zná fungování Evropské unie. Té, z níž máme dotace, po nichž touží i Andrej Babiš. Unie, do níž směřuje většina našeho exportu. Ale co naplat, podpořil jiného kandidáta na prezidenta než toho, co si rád dělá ohníčky ze spoďárů. Co nám to tedy říká.
Duo Jan Hamáček a Jiří Zimola nemělo využít uměle natáhnuté referendum jenom k přesvědčování svých spolustraníků, jak hlasovat. Měli se hlavně připravit na kruté bojové podmínky, jak čelit Pražskému hradu, Andreji Babišovi a obchodníkovi s komunistickým deštěm Filipovi. Možná je na čase se zamyslet, jestli by přece jen nebylo lépe v opozici. Ne z hlediska krátkodobého, to osladí funkce. Ale dlouhodobého.
Pro nás ostatní to znamená předzvěst možného budoucího vládnutí, které bude permanentně v krizi. Komunisti se naparují a vydírají. Z ČSSD je rohožka, která je slabá, věčně se hádá a zvažuje, zda a kde být či nebýt. Andrej Babiš lavíruje, aby se udržel u moci. A Miloš Zeman vesele nepřímo vládne, byť mu to z hlediska ústavy nenáleží.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Možná by se ale dala najít cesta ven. Návratem k původnímu plánu B. Andrej Babiš vyzýval, ať se Poche chová státotvorně a nelpí na funkci. Andreji Babišovi totéž říkali od voleb ostatní. Kdyby nelpěl na funkci a vybral svého zástupce, funkční vládu bez přílišného, tudíž nezdravého vlivu komančů a prezidenta máme hned.