Článek
Italský prezident Paolo Mattarella je dobrý a nejčerstvější případ. Očividně se rozhodl jednat podle takzvaného pravidla Occamovy břitvy. Zvolil tedy řešení nejjednodušší a nejpřímější a formující se vládu vítězů italských voleb zařízl nejmenováním Paola Savony ministrem financí. V duchu zmíněného principu se italský prezident omezil také na nejúspornější vysvětlení svého kroku. Motivoval ho prý údajný plán nové vlády opustit případně eurozónu a snaha nepopudit takzvané finanční trhy.
Tím tedy italský prezident v duchu Occamovy břitvy upřednostnil při existenci vícero vysvětlení to nejméně komplikované. Jenže v tomto případě se jednalo o čirou chybu. Pokud bychom se chtěli pustit do říše politických spekulací, jediným vysvětlením by buď byl politický amatérismus italského prezidenta, což určitě není pravda. Nebo snaha pomoci Hnutí pěti hvězd a Lize k ještě většímu vítězství v předčasných volbách. Což asi také pravda není.
Pomíjená skutečnost totiž je, že své původní radikální plány na případné opuštění eurozóny obě politické formace opustily. Místo toho jejich návrhy obsahovaly vyjednávací pozici, která směřovala k zlomení neblahé politiky extrémního šetření za každou cenu. V České republice jsme si ji užili za panování vlády, v níž byl ministr financí Miroslav Kalousek. Škrtalo se všude, i tam, kde se nemuselo, lidé si měli pořád utahovat opasky, a i to bylo málo. Italové také chtěli možnost dočasně zvýšit schodek rozpočtu v zájmu investicí, tak jako dříve Španělsko na cestě z krize a Francie. Další pochopitelný požadavek v souladu s přáním voličům.
Italský prezident tedy měl respektovat vůli lidu a pomoci s analýzou té složitější příčiny volebního výsledku v Itálii. A to, že společná měna euro je nedotažený projekt. Protože nelze mít společnou měnu, neboli monetární unii bez systému přerozdělování přebytku, neboli unie fiskální. To je dlouhodobě neudržitelný nesmysl. A nelze také donekonečna ignorovat z velké části oprávněný pocit občanů jihu eurozóny, že doplácejí na své partnery více na severu Evropy. Protože jižané nemohou devalvovat svou měnu a zároveň pomáhají snižovat hodnotu eura, takže Německo, Nizozemsko a další mohou snadněji vyvážet.
Korunu všemu nasadil eurokomisař pro rozpočet Oettinger, který prohlásil, že „trhy naučí a motivují Italy hlasovat správně“. Za svá slova se sice později omluvil, žehlil je také předseda Evropské komise, ale škoda už byla udělaná. Protože vládnout nemají trhy, neboli investoři, soukromé osoby, a politici jim nemají poklonkovat. Pokud si občané zvolili reprezentaci, jakou si zvolili, je potřeba jejich vůli respektovat a vládnout mají jimi volení politici.
Ti politici, kteří toto jednoduché pravidlo nerespektují, si kopou vlastní hrob. Protože u voličů vzbuzují logický odpor a snahu bránit své rozhodnutí. Což se projeví dalším ziskem jejich oblíbenců. Italské požadavky měly být projednané v zájmu dosažení přijatelného kompromisu. Ostatně podobě si hrob kopou také nejrůznější aktivisté u nás, kteří mají potřebu stále nálepkovat a točit se na tom, že podle nich měly volby dopadnout jinak.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Svobodné a rovné volby jsou základem demokracie. Věčné moralizování na voliče samo o sobě evidentně nepůsobí. Pokud se někomu situace nelíbí, měl by směřovat k předčasným volbám v rámci ústavnosti tak jako v Itálii. Jejich výsledek respektovat a s rozdanými kartami hrát. Je naprosto absurdní a tragikomické, když lidé zaklínající se ochranou demokracie a demokratických hodnot je hájí jen tehdy, když jim vyhovují.