Velká koalice dvou hlavních politických stran zatěžuje parlamentní demokracii, je špatná z principu, protože v opozici zůstávají pouze okrajové nebo extremistické strany, které nepředstavují seriózní alternativu vůči vládě. A protože u našich sousedů povládne netvor Groko (grosse koalition) už potřetí a značně oslabený, nesoudržný, koaličním partnerům nezbude než se jeden proti druhému vymezovat, aby je hněv voličů v příštích volbách nesmetl z politického jeviště.

Nedokázala to ve vládě s tehdy ještě kultovní Mutti, „matkou národa”, sociální demokracie a skončila s nejbídnějším volebním výsledkem svých dlouhých dějin (1869).

Merkelová svým pozváním Syřanů a potažmo i uprchlíků z celého světa do Německa za velké migrační krize před dvěma lety rozdělila národ a postoj vůči islámské imigraci zastínil veškeré ostatně nevelké politické problémy v zemi s plnou zaměstnaností a vyrovnaným rozpočtem.

Mýlil se, kdo očekával, že kancléřka jako obvykle monotónním hlasem přečte nezáživný vládní program. Náhle odpálila minu. „Není pochyb, že historický charakter naší země je křesťanský a židovský, ale je také pravda, že dnes s milióny muslimů žijících s námi se islám stal součástí Německa.”

Tuhle větu s obměnami už pronesla Merkelová mnohokrát, před sedmi lety tak reagovala na bestseler Thilo Sarrazina Německo páchá sebevraždu a na jeho výrok, že islám do Německa nepatří. Tentokrát však dodala: „Vím, že mnozí mají s tímto konceptem potíže.”

Nějaký poslanec vykřikl Seehofer a překvapený nový ministr vnitra pokývl hlavou na souhlas, před týdnem totiž v rozhovoru s bulvárním Das Bild tu slavnou Sarrazinovu větu zopakoval a veřejný útok od své „šéfové” nečekal. A opět se rozproudila mediální debata rozpolcené společnosti. Lingvisté mezi novináři pitvali sloveso „patří” a co vlastně znamená, když je náboženství soukromá záležitost.

Generální sekretář bavorské CSU řekl, že o tak „samozřejmém faktu uznávaném drtivou většinou nemá smysl mluvit“. Jiní se pozastavovali, že se o takové „pitomosti vůbec diskutuje, politici nemají určovat, jaké náboženství k nám patří nebo nepatří, stačí, když každý uzná státní právo a hodnoty“. Jak ohromný posun v německých diskusích za těch sedm let. Nikdo nikomu už nenadává, že je islamofob, kritizovat islám je naprosto legitimní.

Známý komentátor Christoph Schwennicke klidně napíše, že „Seehofer má víc pravdy než Merkelová, protože islám je opravdu neslučitelný s civilizací Západu, vždyť všude, kde se dostal k moci, bránil pokroku a kulturnímu rozvoji“. Ještě před pár lety pod národní frontou politické elity a novinářů nemyslitelné.

Ta však padla. Antiimigrační AfD totálně oslabila sociální demokraty hlásající neomezenou imigraci, z druhé strany bavorská CSU ve vládě s Merkelovou, ale zároveň v opozici vůči její politice otevřených hranic. Prosadila roční kvótu na uprchlíky (zhruba 200 000 + slučování rodin) a svého šéfa na post ministra zodpovědného za deportace neuznaných azylantů. Otázka je, zda to bude stačit. Padá na ni stín na pravici nenáviděné kancléřky a ztrácí voliče. Je téměř jisté, že AfD v říjnu překoná pětiprocentní hranici v bavorských volbách.

V noci na pátek před okresní volební kanceláří Merkelové ve Stralsundu někdo položil čtrnáct růží a náhrobní svíčky s fotografiemi čtyř dívek – Marii, Keiry, Mii a Mireille – zavražděných azylanty v nedávné době a na zeď žlutou křídou napsal: „Patří islám do Německa?“