Článek
Na první pohled to až tak patrné není. Hnutí pěti hvězd, které založil komik Beppe Grillo, sice skončilo až druhé s 32,7 procenta, protože středopravá koalice získala skoro o pět procentních bodů více, v koalici Centrodestra však ztratila dominantní roli Berlusconiho strana Vzhůru, Itálie!, když dostala necelých 14 procent hlasů a stala se hlavním poraženým. Vůdčí roli v ní převzala protimigrační a protiunijní Liga severu s 17,7 procenta hlasů. Její předseda Matteo Salvini už řekl, že by rád sestavil vládu. A totéž dal najevo i předseda pětihvězdičkového hnutí Luigi Di Maio. Dokonce je ochoten jednat se všemi partajemi, byť hnutí před volbami deklarovalo, že za žádnou cenu s žádnou z tradičních stran do vlády nepůjde.
Jedno je jasné už teď - jednání budou dlouhá a vleklá i kvůli tomu, že středopravá koalice je nesourodá. A doplatí na to italská ekonomika, která se jen tak tak dala dohromady. Italské akcie se už propadly, ztrácejí hlavně předlužené italské banky, které drží státní dluhopisy.
Vše přitom může skončit plácnutím do vody, jak ukázal případ Německa. Tam dali voliči v září jasně najevo, že už skutečně nechtějí pokračování velké koalice sesterských křesťanských stran CDU a CSU se sociálními demokraty. Obě uskupení dosáhla historicky nejhoršího výsledku a předseda sociálních demokratů Martin Schulz okamžitě avizoval, že strana půjde do opozice, protože účast ve velké koalici stranu potápí.
Výsledkem takřka půlroční tahanice je, že v Německu bude dál vládnout velká koalice, když po křesťanských demokratech vyslovili jasný souhlas s jejím vznikem i členové SPD.
A Němci se nijak nebouří, i když posilující protiunijní a protimigrační Alternativa pro Německo utřela nos. Nešlo jen o to, že si nikdo nechtěl špinit ruce se stranou, která od euroskepticismu zamířila do hnědých vod ultrapravice. Hned po volbách ji opustila její předsedkyně Frauke Petryová, což ukázalo, že nepůjde o stabilního partnera. A pokus kancléřky Angely Merkelové ustavit koalici se Zelenými a svobodnými nevyšel, protože malé vyhraněné partaje odmítaly udělat dost velké ústupky.
Velká koalice sice působí šedivě a plná kompromisů, neřeší mnohé palčivé problémy, ale zaručuje to podstatné - ekonomickou stabilitu země. A ta je nakonec klíčová.
Proto nelze vyloučit, že v Itálii může nakonec dojít k podobné dohodě mezi zkušenějšími stranami, i když tam už těch tradičních mnoho nezbylo. Avšak demokraté, navzdory oslabení, jsou stále druhou nejsilnější partají. Ona hesla o tom, jak se všechno změní a překope, jsou sice krásná, obvykle však skutek utek. A ne, líp není.
Italské volby jsou však dalším varováním pro tradiční strany, že musejí změnit politiku, naslouchat voličům a řešit jejich problémy, jinak se od nich odvrátí.
Slova Merkelové, že zvládneme migrační krizi, kterou prohloubila pozváním syrských běženců, jsou ta nejhorší, protože zvládnout to musejí obyčejní občané. A dvojnásob toto varování platí pro strany přikyvující každému bruselskému nápadu, kdy se za každou cenu prosazuje zelená energie, zakáže se prodej klasických žárovek, omezí příkon a tím i výkon vysavačů a uplatňují se restrikce na donedávna tak podporované úsporné dieselové motory - každý přitom nemá hned na nové auto.
Alex Švamberk
Novinář, spisovatel, hudebník, skladatel a performer, absolvent Strojní fakulty ČVUT v Praze. Nyní pracuje jako zahraniční redaktor serveru Novinky.cz. Specializuje se na válečné konflikty a oblasti Korejského poloostrova, Balkánu, ale i na Ukrajinu a Jižní Afriku. Dlouhá léta působil v médiích jako hudební recenzent, i nyní připravuje rozhovory se zahraničními umělci a píše kritiky na soudobou hudbu a nahrávky okrajových žánrů, jako je hard core, industriál a noise.
Pak se může ukázat, že nakonec někde vznikne vláda protisystémových a protiunijních stran a slábnoucí EU, která si nevzala poučení z brexitu, bude bojovat o přežití. Bohužel líp za této situace nebude, chaos hospodářské prosperitě nesvědčí.