Článek
Skutečná čísla týkající se migrace jsou však naprosto překvapivá, a to pro oba tábory – jak „vítačů“, tak těch, kteří migraci striktně odmítají. Tato čísla existují a zveřejnilo je francouzské ministerstvo vnitra. Díky tomu vidíme, že realita je úplně někde jinde.
Zveřejněné údaje se týkají pouze těch, kdo požádali o azyl, tedy migrantů, kteří se rozhodli svoji situaci řešit oficiální cestou. Celkové číslo žadatelů o azyl bylo v loňském roce ve Francii 100 412. První překvapení představoval nárůst tohoto počtu, neboť se zdálo, že hlavní uprchlická vlna již proběhla v roce 2015. Jedná se totiž o sedmnáctiprocentní vzestup oproti roku 2016. V porovnání s krizovým rokem 2015 pak nárůst žadatelů o azyl tvoří až 25 %. Skutečnost je taková, že přinejmenším ve Francii migrační krize nadále pokračuje, a navíc se zhoršuje. Vedle toho vzrostl také počet nezletilých žadatelů o azyl, kdy se oproti roku 2016 toto číslo se zvedlo o 32,6 %. Nyní tak činí 19 141 osob.
Dalším překvapením zveřejněné statistiky je složení migrantů z hlediska jejich statusu. Francouzská administrativa rozlišuje tři druhy procedur: normální, zrychlenou a tzv. Dubliňany. Právě Dubliňané zaznamenali největší nárůst – jde o 36 000 osob. O co přesně se jedná? Dubliňané jsou ti, na něž se vztahuje dohoda Dublin III. Aby Evropská unie zabránila zdvojení nebo i zvíceronásobení žádostí o azyl, má žadatel o azyl podávat jen jednu žádost. Tím je migrant vázán k zemi, kde poprvé požádal o azyl. Francie má tyto žadatele vrátit do dané země. Problém je v tom, že většina z nich se do této země nechce vrátit, jelikož se často jedná o zemi, která je na hranicích Evropské unie. Povětšinou je to země, kde jsou finanční podmínky pro azylanty horší než ve Francii. Typickým příkladem je Španělsko, které se stalo průchozí zemí pro Afričany mířící do sladké Francie.
Skutečnost je však ještě horší, protože migranti, kteří odmítají transfer, se často francouzské administrativě raději ztratí do volné přírody. Vypadnou ze statistky, a stát jim tak nevyplácí podporu, takže dochází k úspoře státních prostředků. Avšak pohybují se volně po Evropské unii, zcela bez prostředků a bez možnosti legálně si je opatřit. Jejich množství může být velmi značné a týká se jistě tisíce osob. Tito lidé představují velice vysoké bezpečnostní riziko. Je logické, že Francouzi tlačí na novou smlouvu Dublin IV, protože v případě úspěšného vyřešení problému by počet žadatelů klesl. Macron navazuje na myšlení socialistů přesvědčením, že problém migrantů je hlavně statistický.
Statistiky ministerstva vnitra však přinášejí ještě další překvapení. To nejlepší nakonec: Co se týče počtu žadatelů z hlediska národnosti, pak jsou nejpočetnější skupinou Albánci. Celkem 7630 žadatelů pochází z této balkánské země. Na druhém místě skončil Afghánistán s 5987 žadateli. U Afghánistánu je tento vysoký počet logický vzhledem k politické a bezpečnostní situaci v zemi. Zato počet albánských žadatelů vzbudil odezvu jak u novinářů, tak hlavně na sociálních sítích, kde se zejména propíralo, že v Albánii žádná válka není, a tudíž se jedná jen o tzv. ekonomické uprchlíky. Situace je o to absurdnější, že Macron se velmi zasazuje o začlenění Albánie do Evropské unie. Jak může být země, kde je tak vysoký počet uchazečů o azyl z bezpečnostních důvodů, považována za zemi s evropskou bezpečností?
Můžeme tak pozorovat, že Macron se snaží vyřešit problém migrantů především na papíře. Stejně jako jeho předchůdci a mentoři ze socialistické strany. Je potom jen logické, že vstup Albánie do Evropské unie by snížil počet žadatelů o azyl. Macronova administrativa by jistě tento moment využila pro velkou reklamní kampaň: jak francouzský prezident zná a umí vyřešit problém migrace ve Francii. Skutečnost by byla jiná po tomto papírovém vítězství. Protože by se ale mohlo také stát, že by se poté počet příchozích z Albánie ještě zvýšil, když už není potřeba žádné speciální povolení pro využívání francouzských sociálních služeb. Takový postup by s jistotou bezpečnost ve Francii ještě zhoršil.
Matěj Široký
Narodil se roku 1983 ve Znojmě do lékařské rodiny. Vystudoval průmyslovou školu v Jihlavě a VUT Brno, obor telekomunikace. V roce 2006 odešel do Francie, kde studoval filosofii na pařížské Sorbonně, v Institut de philosophie comparée a v Institut catholique de Paris. Věnuje se přednášení filosofie klasického realismu v privátní sféře ve Francii a v Česku. Spoluzaložil občanské sdružení Přátelé filosofie, které se snaží o popularizaci klasické filosofie a kritického myšlení. Od roku 2012 přispívá do českých médií recenzemi knih a komentáři, týkajícími se francouzské politické a kulturní scény.
Macron se nerad vyjadřuje k problému migrace, protože ví, že větší pozornost médií tomuto tématu nahrává euroskeptikům. Ti poukazují na neschopnost Evropské unie systémově vyřešit nebo jen připustit tento problém, který se čím dál víc tyká běžných Francouzů. A proto Macron, raději než by se zbavil socialistického dogmatu francouzského asimilačního modelu, řeší nový zákon o fake news, který bude v každém případě ztěžovat práci novinářům.