Otázky Václava Moravce minulou neděli ukázaly, k čemu je mimo jiné dobré mít veřejnoprávní média. Účastníci debat jako Pavel Rychetský, Tomáš Halík, Cyril Höschl nebo Jan Kysela by asi byli noční můrou pro každého producenta komerční televize. Zato ve studiu ČT byli nejen na svém místě, ale dělali neocenitelnou práci.

Co je tedy přínosného na tom, že pánové, kteří celý život věnovali studiu svých oborů, o tom rozjímají před kamerami? Odpověď najdeme ve zmíněném pořadu. Mluvil o tom Cyril Höschl, když říkal, co také působí zmatek v hlavách lidí: „Ty názory validní, podložené, promyšlené a dále dobře míněné, i když nepodložené, a pak tedy zle míněné, konspirační teorie a tak, vedle sebe stojí se stejnou váhou.“

Jinými slovy se pod tlakem možnosti vykřičet své názory do světa přes klávesnici rozpouští jeden ze základních pudů sebezáchovy lidstva. V kulturách, které část členů našeho typu civilizace považuje za jednodušší, se zachovala zvýšená pozornost k radám moudrých. Ale technicky pokročilejším společnostem jako by to nahradil svítící monitor nebo displej, přičemž na obsahu leckdy nezáleží. Naopak čím je jednodušší, tím lépe.

Reflektoval to Jan Kysela, který si není jistý, „jestli v tom současném světě je něco takového, jako obecně uznávaná autorita, byť třeba v podobě Písma, ve kterém všichni společně listujeme a hledáme odpovědi na své otázky“.

O to víc si zaslouží uznání Pavel Rychetský, který v témže pořadu zaujal postoj nikoli k věci ryze justiční, ale žhavě politické a společensky mimořádně závažné: „Považuji za dost vážnou situaci, že do ní (funkce místopředsedy Sněmovny) byl parlamentem demokraticky v tajné volbě zvolen člověk, jehož veřejně prezentované názory jsou skutečně rasistické, xenofobní, neonacistické. A to nemluvím o populismu a demagogii, jako je přímá odvolatelnost a volitelnost starostů a já nevím koho.“

Pavel Rychetský se nevyjadřuje k věcem aktuálně politickým poprvé. Nedávno dal najevo, v čem a jak zásadně se rozešel se svým někdejším přítelem, prezidentem Milošem Zemanem. Rychetský je vzácným příkladem spojení vysoké ústavní funkce, vzdělanosti, zkušeností a autority. Vždy se ale vynořuje otázka, proč tedy nekandidoval na Hrad, aby měl jeho hlas ještě větší váhu. Důvodů může být víc.

Třeba je jeden z nich ten, že politik, který je závislý na masovém získávání voličských hlasů, se nemůže ubránit populismu. Pak je krůček od pokušení přestat být originál a stát se napodobeninou. Tedy jedním z těch, kteří se řídí Murphyho zákonem, který rád připomíná Miloš Zeman: „Na každou složitou otázku existuje jednoduchá, stručná, srozumitelná, nesprávná odpověď.“