Letos v lednu to potvrdil atentát na umírněného kosovskosrbského politika Olivera Ivanoviče. Mafiánský způsob vraždy, kdy byl zastřelen z jedoucího auta šesti ranami, zřetelně ukazuje, že v zemi rozhodně nevládne řád a pořádek, i když tam jsou stále policejní síly EU.

Ale nejde jen o Ivanoviče, který rozhodně nebyl jednoznačnou postavou – předloni ho prvoinstančně odsoudili za válečné zločiny, ale loni ho obvinění zprostili. Jeho osud je však docela dobrou ukázkou situace v zemi. Cílem atentátu se nestal poprvé, terčem útoku byl už pětkrát. A i když zpočátku nějakou dobu působil v kosovském parlamentu, pak začal kosovské instituce bojkotovat a stal se v Kosovu srbským státním sekretářem hájícím zákony padesátitisícové srbské menšiny.

Kosovo a Srbsko se sice v srpnu 2015 dohodly o ochraně padesátitisícové srbské menšiny, která měla dostat i větší autonomii, v jejímž rámci dostala právo ustavit společenství srbských obcí, kosovský parlament však smlouvu nikdy neratifikoval, nacionalisté se jí brání všemi prostředky. Opakovaně zablokovali zasedání kosovského parlamentu, dokonce házeli do jednací síně slzný plyn.

Podobné je to i se zvláštním tribunálem pro zločiny spáchané v Kosovu během bojů za samostatnost na konci devadesátých let. V únoru by měli být zatčeni první bojovníci z Kosovské osvobozenecké armády (UÇK). Je ale možné, že s novým soudem pro válečné zločiny v Kosovu odmítnou kosovské elity spolupracovat, protože jim stále vévodí bývalí velitelé UÇK. Před soudem by mohl stanout premiér Ramush Haradinaj, který už byl souzen před tribunálem pro bývalou Jugoslávii, ale obvinění z válečných zločinů byl zproštěn. Kvůli nim na něj vydalo mezinárodní zatykač i Srbsko. Souzeni či předvoláni jako svědkové by mohli být i bývalý předseda parlamentu Kadri Veseli a prezident Hashim Thaçi.

Poslanci se už loni pokusili zvrátit zákon, který byl pod tlakem EU a USA schválen v roce 2015 a umožňoval působit v zemi zástupcům soudu. Pod tlakem Západu to neudělali, ale zákon je ohrožen, protože jeho změnu podporuje koalice vládnoucích stran i část opozice.

O stavu v zemi svědčí, že zvláštní soud je v Haagu, protože v Kosovu nejsou v bezpečí lidé vystupující proti bývalým bojovníkům UÇK.

Problémů je však více. V únoru opět jednali premiéři Kosova a Černé Hory o sporné vzájemné hranici. Dohodu o jejím vedení podepsali představitelé předchozích vlád obou zemí už v roce 2015, nacionalistická opozice však i v tomto případě blokovala zasedání předchozího parlamentu a znemožnila její ratifikaci, neboť připravuje Kosovo o část území.

Ekonomicky je na tom Kosovo stále špatně, od roku 2010 sice HDP roste ročně v rozmezí pěti a půl až sedmi procent, ovšem hrubý domácí produkt na hlavu činí jen necelých 4000 dolarů, zatímco v sousedním Srbsku 5850 dolarů, a v Černé Hoře dokonce 7455. Nezaměstnanost činí stále přes 25 procent a u mladých přes padesát procent.

Už před deseti lety bylo jednostranné vyhlášení Kosova mnohými nazíráno jako sporné, i když Mezinárodní soudní dvůr v Haagu v roce 2010 rozhodl, že nebylo porušením mezinárodního práva, byť Albánci už měli vlastní stát – Albánii. I když rozhovory se Srbskem vázly, protože zástupci Kosova byli neústupní, mohlo se na ně více zatlačit a nemuselo se spěchat s uznáním Kosova, což by poskytlo možnost dotlačit separatisty ke všem potřebným dohodám.

Po deseti letech je jasné, že Kosovo na samostatnost připraveno nebylo ani ekonomicky, ani politicky. EU, která má v zemi dvě mise, dokázala jen otupit spory a zmrazit situaci, ale nezajistila ani plnou bezpečnost, a hlavně nepřispěla k žádnému skutečnému řešení stavu, což zhoršuje situaci na beztak nepříliš stabilním Balkáně, který ohrožuje řada sporů.

V Kosovu jsou stále živé velkoalbánské myšlenky, jichž se bojí v Makedonii. Kosovská strana Sebeurčení, která získala v posledních kosovských parlamentních volbách 27 procent, je otevřeně hájí.

Nemluvě pak o širších mezinárodněpolitických dopadech, kdy uznání Kosova, ke kterému přistoupila i Česká republika na rozdíl od Slovenska, Řecka, Rumunska, Kypru a Španělska nebo Indie, Ukrajiny a Chile, povzbudilo separatisty i v dalších zemích včetně Katalánců a Skotů. Rusko, které bylo proti odtržení, samostatné Kosovo též neuznává, věci opakovaně využilo jako precedens, když po válce s Gruzií v roce 2008 uznalo odtržení Jižní Osetie a Abcházie. Kosovskou kartu vytáhlo i v roce 2014 při anexi Krymu.