KOMENTÁŘ: Ve Sněmovně – Václav Klaus ml.

Spíš se s vámi podělím o pár postřehů ze Sněmovny.

Poslanecká sněmovna je komplex asi dvanácti nebo kolika domů na Malé Straně, severně od Malostranského náměstí. Karavany turistů táhnou od mostu nahoru na Hrad, ale když jen na pár kroků omylem odbočí vpravo, ocitnou se ve výrazně klidnější lokalitě několika (většinou slepých) uliček, kde je to samej policista, poslanec nebo „tajemník“. Jako oáza normálního světa tam zůstává pivnice U Hrocha s vyhlášenou plzní. Poslechnout si politické mudrování místního výčepáka Václava bývá zajímavější než sledovat Kalouska s Bělobrádkem. Například při projednání důvěry vlády jsem se dozvěděl, cituji: „Na co si to hrajou, důvěru stejně nedostanou, akorát tu byly policejní manévry v ulici a já sem se málem nedostal do práce, ty vole.“ Trvalo to deset vteřin, ve Sněmovně se na identickou záležitost s identickým koncem spotřebovalo asi 10 hodin čistého času.

No nic.

Všechny ty sněmovní budovy nejsou nějaký nádherný palác, ale pospojované baráky. Mezi nimi jsou uličky, takže v podzemí vede tunel (pod Sněmovní ulicí) nebo v úrovni druhého patra krytý můstek (přes Thunovskou ulici). Domy taky nikdy nebyly určeny k nějakému propojení, takže schodiště a vše vede vždy lehce nesmyslně a celé to tvoří zcela unikátní labyrint, kde se vyzná jen poslanec Benda, a to ještě ne zcela (např. netrefí k nám na školský výbor). Taky proto skoro vždycky mezi budovami chodím venkem. Vylezu ven a jdu po ulici. Je to rychlejší a vidím denní světlo.

V tom komplexu je právě asi nejhorší, že nevidíte venkovní svět. Okna jsou malá, v samotné Sněmovně žádná, většinou vedou do nějakého světlíku. Když večer vylezete, jste překvapeni, že sněží nebo tak. Jako kdybyste vylezli z nějaké ponorky.

Já mám kancelář ve školském výboru, což je jeden z těch domů. V těch kancelářích bydlel před 120 lety T. G. Masaryk s rodinou, máme tam pamětní štítek a bystu. Prostě normální činžovní dům. Teď tam tedy sedí školský výbor a taky stenografové, což jsou nenápadní pracovití lidé, kteří se střídají a zapisují každé slovo, co kdo ve Sněmovně řekne. Třeba: poslanec Filip, „Navrhuji přestávku do 14.30“. Ale i dlouhé řečnění sepíšou a ještě vám to dají pak schválit, zda to souhlasí. Vesměs to mají neuvěřitelně přesné.

Ve Sněmovně pracují mraky lidí, je tam třeba i trafika s paní trafikantkou. Jako nováček (pod dojmem bulvárních investigativních zpráv) jsem ji zkoušel, jestli mi neprodá noviny za padíka a kartónek marlborek za stovku, ale ceny byly jako všude jinde. Blesk stál 13 korun – jiné noviny nečtu, protože a) Nemají obrázky b) Píšou tam o mně hnusně různí hnusáci c) Blesk má asi pětkrát větší náklad d) Co není v Blesku, není důležité. Že padla vláda, jak hrála Bohemka a Litvínov a že bude mrznout, tam je.

Komentář Fendrycha, Honzejka nebo Pehe k životu opravdu nepotřebuju. To jsem odbočil, ale fakt mě vždycky dojímá, když si někdo bere MfD nebo Hospodářky ve vlaku nebo v letadle a myslí si, že je proto intelektuál. Když se pak po dvou hodinách nudí, většinou si půjčí ode mne ten bulvár a stráví nad ním dvakrát víc času než já a dvakrát víc času, než když četl ty svoje „inteligentní noviny“. Zejména u horoskopu a toho vtipu s tou málo oblečenou paní.

Ale zpět k pracovníkům Sněmovny. Kromě nich tam poletuje ještě spousta novinářů (televize a rádio mají dokonce vlastní malá studia), policistů a také hostů. Upřímně, chodit se dívat na Sněmovnu (školní výpravy a zvědavci) není strhující zážitek. Budova nepůsobí reprezentativně a vybavení je „1980 style“. Taky žáci vypadají stejně nadšeně, jako když se chodívalo se školou povinně k zubaři. Ještě u vchodu se tedy většinou těší a jsou plni energie a srdečně zdraví (mě podle postižení obličeje pozná i ten největší třídní jouda, který by propadl nejen z občanky, ale i z prvouky), ale když lezou za hodinu ven, vypadají jako zombíci bez krve a bez života a jen pomalu se venku navracejí do normální pohody a zlobení.

Ale nelámejme nad mladou generací hůl, a ať má pondělní komentář i pedagogické dějepis-občanská nauka vyznění a neproflákáme celé pondělí, pár historických reálií: Revoluční Národní shromáždění zasedlo 14. října 1918 právě v Thunovském paláci (podívejte se na internetu na dobové fotky s tábory lidu a červenobílými českými prapory) v místě, kde již od roku 1861 zasedal Sněm českých stavů. Od roku 1891 se tak část dřívější Pětikostelní ulice jmenuje Sněmovní (mimochodem název Pětikostelní vznikl omylem, kostely tam byly jen tři, a sice překladem jména Fünfkirchen, který vlastnil v ulici dům čp. 170).

Za první republiky se sídlo české demokracie přeneslo do reprezentativního Rudolfina na druhé straně řeky. 21. března 1939 ho, po vzniku protektorátu, prezident Hácha rozpustil. Po válce se parlament posunul ještě dál do města, nad Václavské náměstí, do prostoru Plodinové burzy (mezi Smetanovým divadlem/operou a Muzeem), po roce 1968 se budova přestavěla na Federální shromáždění. To už my, „Husákovy děti – co dospěly do Abrahámových let“, známe. Od roku 1948 parlament velký smysl neměl, neb rozhodovaly orgány KSČ a parlament se scházel jen naprosto formálně, párkrát za rok, a vše 100 % hlasů odhlasoval, jak když bičem mrská. Ještě větší formalita byla Česká národní rada. Orgán vzniklý v rámci ústupku Slovákům, aby ti měli svou Slovenskou národní radu po roce 1968. ČNR právě sídlila v místě dnešní i prapůvodní Sněmovny.

No, a když se republika v roce 1992 rozpadla, Federální shromáždění zaniklo (vznikla tam nakonec restaurace Čestr s vyhlášenými steaky) a vše se soustředilo do malého nevyhovujícího domu České národní rady ve Sněmovní ulici. Stala se z toho česká Sněmovna.

Hezké jarní prázdniny. Zvlášť maturantům (Katynko!) – ti mají poslední jarňáky v životě.