Článek
V debatě uvnitř ČSSD o příčinách jejího fiaska v podzimních volbách do Sněmovny evidentně převážil názor, že receptem na obnovu strany je přitvrdit v artikulování politiky, kterou kritici stranického směřování v posledních několika letech označovali nejčastěji jako národní socialismus. Možná to bylo poněkud nepřesné: socialistické (sociálnědemokratické) myšlenky se pod sílícím nánosem národnictví, boje s migrací, boje za ozbrojování a brblání na adresu Evropské unie už hledaly dost těžko.
Předseda strany a premiér úspěšné vlády Bohuslav Sobotka, jeden z mála zbývajících sociálních demokratů ve straně, byl pod neustálou palbou lidí, z nichž mnozí by se lépe vyjímali v bezideovém, zato mocensky se skvěle orientujícím politickém komparzu Andreje Babiše nebo v KSČM. Či dokonce ve Svobodě a přímé demokracii Tomia Okamury. Jejich nejslyšitelnější myšlenkou byl názor, že je třeba obnovit spojenectví s prezidentem Milošem Zemanem a stavět se pragmaticky ke spolupráci s Babišem.
Všichni tři favorité na post předsedy – Jan Hamáček, Jiří Zimola a Milan Chovanec – se k obnově užších vztahů se Zemanem hlásí. A pokud jde o spolupráci s Babišem, liší se jen v tom, zda by trestně stíhaný Babiš měl stát v čele vlády za případné účasti ČSSD.
Těžko říci, proč ve straně převážil názor, že postaví-li se do jejího čela jeden z politiků, kteří jsou všichni spjatí s jejím pádem na hranici nevolitelnosti, přičemž dva z nich byli mezi „slavnými“ lánskými pučisty, začnou se stranické preference zvedat. Žádný z těchto politiků už vzhledem k jejich minulosti nenabízí nic, co by stranu mohlo obrodit.
Na národnictví, bezpáteřný pragmatismus a protievropské brblání máme u nás jiné borce. Strana, která se chce vedle těchto kvalit zároveň prezentovat jako „sociálnědemokratická“, má evidentně problém se zdravým úsudkem.
Možná je na čase si přiznat, že jsme po roce 1989 zatím skutečnou sociální demokracii u nás neměli. Bylo zde několik pokusů na začátku 90. let, ale pak se Miloš Zeman rozhodl stranu vytáhnout nad 30 procent nikoli s pomocí „drobné práce demokratické“ a vytváření skutečné sociálnědemokratické identity, ale tak, že do strany pozval nejrůznější, prý „zdivočelé“ sociální demokraty z řad extremistických stran.
Sobotka se před několika lety pokusil otevřít diskusi o „modernizaci“ sociální demokracie v rámci svého souboje o vedení strany se zemanovcem Michalem Haškem. Toho sice porazil, ale modernizace v konzervativní straně stejně zašla na úbytě.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
V současné sociální demokracii už zřejmě nemá její obroda na základě moderního sociáldemokratismu žádnou šanci. Strana, která se jmenuje Česká strana sociálně demokratická, nepochybně bude dál existovat, ale její potenciál oslovit nové, zejména mladší voliče je velmi malý. Stejně malé budou i její preference, protože v případě starších voličů z malých měst a vesnic se o ně pere s ANO, SPD a KSČM. Pokud u nás má kdy být nějaká moderní levicová strana, musí vzniknout mimo ČSSD.