Konzervativci tak jako národ i labouristická opozice jsou hluboce rozpolceni a zastánci brexitu nespokojeni se svou slabou vládou a především s premiérkou, již viní za nerozhodnost a neúspěch osmiměsíčního handrkování s představiteli EU.

Nejraději by ji vyměnili za někoho obratnějšího a razantnějšího, kdo na rozdíl od ní volil brexit a ukázal by se jako silný protihráč bruselské nomenklatury. Tito poslanci se ale obávají stranické volby nového vůdce, aby se jim rozhádaná partaj nerozpadla, což by mohlo vést i k nešťastným volbám.

Polovina poslanců, která hlasovala pro setrvání Británie v Unii, napadá své kolegy, že místo hledání kompromisu žádají všechno, nebo nic a vlastně touží, aby Británie vypadla z EU bez smlouvy, což by podle nich mělo strašlivé hospodářské důsledky.

Ti ovšem kontrují, že nelze souhlasit se špatným kompromisem, podvodem na voličích, čili v pokračování bruselské nadvlády, stejných pravidel obchodu a volné migrace za prací jako dosud. Lidé hlasovali za suverénní parlament, kontrolu hranic a výdajů. Co z toho, že by země nebyla formálně součástí Unie, ale musela by platit a o ničem nerozhodovala - více méně jako Švýcarsko nebo Norsko.

„Brexitáři” jsou ale také vnitřně rozpolceni. Jejich pravé křídlo poslanců má sice jasno o cíli referenda, vždyť i Cameronova vláda v letáku zaslaném všem voličům dala na srozuměnou, že hlasováním pro brexit rozhodují nenávratně o vystoupení z Unie i z jednotného trhu, mají ale obavy, že Unie nehodlá poskytnout Británii výhodný, svobodný obchod (včetně finančních a jiných služeb 80 % HDP) bez členství v celní unii, což by sice umožnilo obchodovat na společném trhu, ale bez možností uzavírat smlouvy s třetí stranou.

Všechno zatím nasvědčuje, že mají pravdu. Vyjednávači bruselské nadvlády rozehráli podivnou hru předběžného jednání jako podmínku pro další jednání, ačkoli s ním nijak nesouviselo. Proto tak zmátli Angličany. Kladli si tři ultimativní podmínky.

Platbu za rozvod (zřejmě 50-55 miliard eur) bez ohledu na konečné řešení, uznání jurisdikce Evropského soudu nad dodržováním budoucí smlouvy a nad právy evropských občanů v Británii, jako by slib Angličanů, že dostanou stejná práva jako občané, nestačil a volnou „neviditelnou” hranici v rozděleném Irsku. Ta třetí podmínka byla obzvlášť zákeřná, předběžně znamená buď celní unii pro celou ostrovní říši, nebo zvláštní statut a oddělení Severního Irska. Po vzbouření severoirských unionistů byl nyní problém ututlán a odložen na později.

Zdá se, že Angličané byli ve svém očekávání supersmlouvy naivní. Tak jako ministr mezinárodního obchodu Liam Fox nepochopili, proč by evropští unionisté chtěli poškodit své vlastní obchodní zájmy, Británie je pro EU největší obchodní partner s přebytkem 80 miliard liber ročně, britské banky půjčují evropským firmám 10 procent veškerého kapitálu. Pokud Britové celní unii (bruselský protektorát) odmítnou, nezbývalo by než se dohodnout na méně výhodných pravidlech obchodu Světové obchodní organizace. Ale i ta záleží na dobré vůli smluvních stran a tu zatím Unie nijak neprojevuje, a proto chudák premiérka neměla proti ultimátu šanci.

Tři známí komentátoři reagovali na ministrovu výpověď. Jeden vysvětloval „imperiální sklony Unie,” jež rozhodnou o nemilosrdném výsledku jednání, druhý upozornil na „totalitní” snahu předělat tradiční svět a třetí ministra ironizoval. „On nechápe, proč silnější potvora sežere slabšího tvora, místo aby se řídila židovsko-křesťanskou morálkou? Kdyby za cenu zbídačení všech obyvatel mohli eurokrati vytvořit paneevropský stát, jistě by neváhali ani vteřinu.

Zdá se, že Angličané začínají chápat ideologický režim. Suverenita není nikdy zadarmo.