Článek
Jenže co nám říká bible, studnice moudrosti, nikoli té, která je nad naše chápání? Z Nilu vystoupilo sedm nápadně krásných a tučných krav a pásly se v mokřině. Náhle za nimi z Nilu vystoupilo sedm jiných krav, nápadně ošklivých a hubených; postavily se k těm prvním kravám na břehu Nilu a tyto ošklivé a hubené krávy sežraly těch sedm krásných a tučných.
Nás s jistotou čekají čtyři hubené roky, ale možná sedm i více. Proč došlo k tomu sežrání? Na to existuje poměrně snadná odpověď. Je zde.
Jsme v historickém bodě, kdy zvítězilo plebejství lokajské, které se krčí před vrchností, před despociemi, odreagovává se na těch, kteří jsou slabší, nemá úctu k pravidlům. Musím opět poděkovat panu Mikuláši Bekovi za tuto učebnicově přesnou charakteristiku hmoty, která se dnes raduje, že pozastavila vývoj k chytřejší společnosti z obav, že tam pro ni nebude místo.
Co ale mají v takové situaci dělat nositelé plebejství svobodného, osvobozeného prací a vzděláním, hrdého, sebevědomého a připraveného pomáhat slabším?
Včera večer jsem se po kňučení ANO, že v politice je příliš mnoho politiky a že lidé z ODS (a mnozí další) je nemají rádi a nechtějí k nim chodit na kafe, odreagovával testováním nové mobilní aplikace, která dává přístup ke stovkám nejrůznějších televizních kanálů ve světě. Přepínal jsem mezi zeměmi a stanicemi a najednou jsem na obrazovce uviděl člověka, který mé těkání zastavil a přišpendlil mě na hodinu ke křeslu.
Filmový režisér Alexej German, již bohužel zesnulý, patří k nevelké skupině tvůrců, k jejichž dílům se stále vracím a pokaždé mám jistotu, že pochopím něco dalšího z jejich poselství. Pořad byl hodně starý, archívní, ještě z doby Gorbačovovy přestavby. Germanovi tehdy konečně po dvaceti letech povolili jeho trezorové snímky.
Na dotaz, zdali byl v opozici k režimu kvůli své zvláštní zásadovosti, řekl: „Ne. Šlo jen o to, co zvítězí. Jestli touha nehádat se s vrchností, vyhnout se tomu, aby na tebe řvali a pronásledovali tě. Anebo touha natočit dobrý film. U mě zvítězilo to druhé.“
Není nutné být vynikající umělec, aby si člověk dokázal zařídit svůj život v souladu s tímto měřítkem. Není nás s touto touhou málo, vidím to kolem sebe. A když se scházíme na ostrůvcích přátel v době jezer slizu, stojí život za to.
Alexandr Mitrofanov
Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.