Článek
Katalánské regionální vlády už po celé desetiletí (2006) vedly ústavní spor, jenž by jim zajistil větší fiskální autonomii v rámci federální ústavy, vždy ale narážely na nová omezení. Tance kolem ústavy nazval jeden španělský konstituční expert pokusy o „posilování ústavnosti jejím porušováním”.
Inu žádná ústava ani demokracie nemůže zabránit spolubydlícímu národu, aby neusiloval o samostatnost. Tomu lze zabránit pouze násilím nebo politickým kompromisem. Národovci totiž často nemají většinu svého lidu na své straně, mezi jejich soukmenovci existují i lidé vlažní či zastánci dvojí loajality, kteří nehodlají nést za zápas o nezávislost nějakou újmu, a tak může vládnoucí národ trvat na závazném referendu a určit vysokou hranici účasti a souhlasu.
Proti tomu nemůže nacionalista z principu své víry nic namítat. Nedávným takovým příkladem bylo lidové hlasování ve Skotsku.
Španělé ovšem nejsou Angličané, a jak známo, jejich imperiální tradice politické konflikty řešit silou zanechala katastrofální stopu v Latinské Americe.
Madridský konstituční soud dokonce v roce 2010 zrušil 12 s centrální vládou dohodnutých článků ústavy a od té doby byly také zvýšeny pravomoci generální prokuratury omezovat svobodu slova a shromažďování. Za podvracení republiky je vyšetřováno 14 katalánských úředníků samosprávy a regionální vládě byly zablokovány kreditní karty.
Španělská vláda v nepochopitelné ztrátě soudnosti dokonce zakázala příští sezení katalánského parlamentu, aby zamezila vyhlášení nezávislosti.
Španělé, bohužel, svou nekompromisní vládu masivně podporují. Imperiálnímu nacionalismu podlehl i nešťastný král, jenž místo aby se stal rozhodčím ve sporu dvou národů, po svém jednoznačném odsouzení plebiscitu a neodsouzení policejního násilí ztratil legitimitu u kompromisně naladěných Katalánců.
Vždyť hlasování nemělo jiný význam než zjistit, kolik lidí je na straně nezávislosti, a výsledek i s těmi 700–800 000 zabavených hlasovacích lístků jen nepatrně přesáhl 50procentní účast, a nic na tom nezmění 90 procent hlasujících pro nezávislost.
Madrid samozřejmě podpořila i EU. Ta je založena na ideologii euroobčanství, patriotismus (nazývaný soustavně nacionalismem) je zlo, a tak svoboda slova i shromažďování musí být „přiměřenými prostředky” usměrňována, jak nazval mlácení do demonstrantů (700–800 raněných) bruselský politruk a místopředseda Evropské komise Frans Timmermans. Evropská Charta základních práv musí jít stranou.
Je to k nevíře, že ministr financí Luis de Guindos vyhrožuje Katalánsku bankrotem (20 procent španělského HDP) v případě jednostranného odpoutání od Španělska. Kdyby spolu obě země přestaly obchodovat, což se jistě nestane, zbankrotovaly by přece obě!
Španělská vláda se svým jednáním podobá víc Venezuele než Evropě a zajistila katalánským separatistům vytouženou většinu. Probudila starobylý sedmimiliónový národ, který si vládl už ve středověku, má v paměti své historické porážky (1640, 1714, 1939), byl tvrdě pronásledován a dnes s návratem svého jazyka do škol po pádu diktatury (1975) prožívá obrození.
Překvapující jsou i zapšklé komentáře evropských médií. Vždyť většina národních států vznikla v 19. a 20. století. Opravdu si myslí, že láska k vlasti skončila ve jménu abstraktního evropeismu. Katalánci nám připomněli, že tomu může být právě naopak.
Alexander Tomský
Alexander Tomský je politolog, překladatel a pedagog. Dlouhá léta žil ve Velké Británii.
Po studiích pracoval jako politolog v ústavu Keston College, kde se specializoval na výzkum církve a státu, státního ateismu a náboženské opozice ve střední Evropě.
Po listopadové revoluci se vrátil zpět do Česka a věnoval se překladatelství a publicistice. Vedl nakladatelství Academia a nakladatelství Národního divadla, přednášel na New York University v Praze.
Byl členem strany Realisté, za kterou kandidoval jako jednička v Pardubickém kraji.