Například v České republice se objevily hlasy, které srovnávají zásah španělské centrální vlády v Katalánsku a pochyby o dodržování principů právního státu v Polsku. Takové srovnání ale kulhá na obě nohy.

Ve Španělsku se totiž vláda snažila vynutit dodržování práva, protože španělský ústavní soud shledal, že pořádání referenda odporuje ústavě země. Tudíž pokud si regionální politici v Katalánsku usmyslili nepodřídit se, odporovali nejvyššímu zákonu, nad kterým nestojí ani oni, ani španělská vláda.

Na druhou stranu v Polsku došlo k návrhu podřídit soudy vládě. Tudíž dochází k ohrožení principu fungování právního demokratického státu, v němž má být moc soudní a výkonná oddělená. Nikdo by určitě nešel s důvěrou k soudu, jehož soudce je závislý na libovůli nějakého ministra.

Takže ve zkratce, polská vláda se pokouší nezávislost soudů, včetně ústavního, likvidovat. Španělská vláda se naopak snažila rozhodnutí nezávislého soudu vynutit.

Problematické ovšem je, jakým způsobem. Policejní zásah byl rozhodně nepřiměřený. Španělská vláda by měla potrestat všechny excesy policistů nebo vyvodit vlastní politickou odpovědnost za neschopnost ozbrojence krotit.

Násilnické chování policistů následně využili další, kteří poukazují na údajnou nedemokratičnost Španělska a s ním celé Evropské unie. I kdyby to byla pravda a Španělsko nebylo demokratické, jako že demokratické je, byla by to myšlenková zkratka. Šla by připodobnit k situaci, při níž by v Praze byl přistižen nepoctivý obchodník, a vinili bychom obchodníky i na druhé straně země, třeba v Karviné.

Přitom z Evropské unie, včetně jejích jednotlivých členských států, zaznělo jasně, že za prvé se Katalánsko nebude moci automaticky stát členem Evropské unie a za druhé že mají zúčastněné strany jednat. A že je vše vnitřní otázka Španělska. Protože zpochybňovat územní celistvost jiného státu je čin navýsost nepřátelský. Kdyby Evropská unie byla totalitní, mohla by centrálně nechat referendum uspořádat, nebo také ne.

Premiér Rajoy udělal politickou chybu, která se neodpouští. Vzhledem k opakujícím se průzkumům veřejného mínění mezi Katalánci i výsledku nezávazného hlasování v roce 2014 je zřejmé, že separatisté sice hlasitě křičí, ale jsou v menšině. Španělská centrální vláda tak mohla klidně nechat referendum proběhnout, a třeba s ním i lišácky pomoci. A argumentovat, že to dělá z dobré vůle, byť se jedná o referendum tak jako tak neplatné. A pokud by dopadlo jako nezávazné hlasování před třemi lety, tedy odporem k osamostatnění regionu, byl by Madrid na koni. Pokud ne, stejně by hlasování bylo neplatné.

Jenže španělský premiér se radši obrátil k ústavnímu soudu a jaksi nepočítal s tím, že separatistům je nějaká španělská ústava očividně ukradená. Tím nechal Rajoy situaci zajít příliš daleko. Nezbylo mu než vyslat policii, nebo ztratit tvář. A katalánští separatisté dostali na svou stranu i část těch, kteří se nechtějí odtrhnout, ale logicky nesouhlasí s nedávným násilím. O čemž svědčí mohutné demonstrace.

A tak musí situaci ve sporu s regionem, který má velkou autonomii – včetně školství, vlastní policie, vlajky i části financí – hasit španělský král, který má jinak spíše ceremoniální roli. Vyzval k udržení jednoty a separatisty tvrdě zkritizoval.

Katalánští separatisté ale ukázali, že i s nízkými kartami se dá zahrát zdařilá partie, v níž se hraje vabank. A jejich pobratřenci v jiných zemích se bedlivě učí. Ovšem nejedná se o soumrak evropské myšlenky. Vždyť i separatisty nejvíce zajímalo, jestli by jejich malý dvoreček mohl zůstat ve velké dvoraně Evropské unie. Z níž by ale čerpali výhody sami.