Ekonom Tomáš Sedláček popsal, co se stane s Českem, když odmítne být součástí rychlejší Evropy a nepřijme euro zde od 15:25. Mám-li jeho slova převést do lidové řeči, bylo by to na baterky, ne-li na h... především pro ty, kteří dnes brojí proti EU a euru, protože mají nedůvěru jak k cizím vlivům, tak k příliš študovaným lidem. Kdoví, jestli ten Sedláček umí s krumpáčem.

I když to nikdo přímo neřekl, staví převážná většina politiků před volbami na povědomí, že zemi pozvednou izolované národní ručičky. Ale dnes země bohatnou mozečky. Jenže je tu mimořádně palčivá otázka, co s těmi, kteří nejsou touto výhodou obdařeni. Už před 23 lety popsal tento problém, před nímž stojí dnes rozvinutější část lidstva, Boris Strugackij v knize Hledání úradku.

„Naprosto chápu, k čemu jsou dobří tvůrčí lidé: vědci, spisovatelé, architekti, malíři, filozofové, básníci, hudební skladatelé… Je jich na tisíce, desítky tisíc, dejme tomu stovky tisíc, když to vezmeme celosvětově. A nemusí to být vždy lidé tvůrčích profesí, jde prostě o talentované lidi. Mimo jiné o zámečníky od pánaboha, o soustružníky, hrnčíře, zubaře, řidiče, instalatéry, chytače hadů, mistry kuchaře, lékaře – od pánaboha. O všechny, kteří jsou s to dělat svou práci DOBŘE...

Kam mám ale dát STOVKY miliónů a miliardy těch, kteří nedostali od boha do vínku tvůrčí schopnosti, své řemeslo umějí špatně, nejsou schopni, či dokonce ani nechtějí dělat svou práci – nebo aspoň nějakou práci – DOBŘE? Co s nimi? K čemu jsou? Na co mají právo? Mají vůbec na něco právo? Co náleží člověku jen a pouze za to, že je člověkem?“

Strugackij jako kdyby předvídal, že se dnes bude pro tyto lidi navrhovat příjem jen za to, že jsou. Psal: „Co je to vůbec za věc, spravedlivě zařízený svět? Je to svět, v němž je VŠEM DOBŘE? Co je to však za spravedlnost, když je dobře jak pracantovi, tak nemakačenkovi, jak tomu, který jiným dává hodně, tak tomu, který nikomu nic nedává ze zásady (nemůže, neumí či nechce), ale jenom bere?“

Před nadcházejícími volbami spočívá většinový názor politické reprezentace v naději, že se toto všechno nějak přečká, nejlépe s hlavou v rodném písku. A se staronovými způsoby. Ministr financí Ivan Pilný (ANO) řekl: „Omlouvám se za zlikvidované firmy, ale peníze šly do státního rozpočtu, mají z toho prospěch všichni lidé.“ zde. To je proti mozečkům. Ručičky, které si udělají bene, by zjevně patřily Velkému Šéfovi a jeho lidem. To už tady bylo.