Nechme stranou, že problém potravin by se dal jednoduše vyřešit nikoli visegrádským obtěžováním Evropské komise, ale domácím bojkotem takových potravin. Nahlíženo ze Západu se jako vážnější problém dvojích standardů jeví, že český premiér vede svůj boj za lepší jídlo společně s premiéry visegrádských zemí, jejichž chápání liberální demokracie je dnes spíše putinovské než evropské.

„Dvojí kvalita“ u nás a na Západě skutečně existuje. Všimnete si toho hned, když si po západní Evropě vyjedete. Užijete si kvalitních dálnic i rychlovlaků a navštívíte města, která sice chrání svoje historické dědictví, ale nebojí se moderní architektury i vyspělé infrastruktury – na rozdíl od skanzenu, kterým je dnes Praha. Za zmíněné rozdíly přitom opravdu, ale opravdu nemohou „cynické“ nadnárodní korporace a Brusel, ale převážně český šlendrián.

Stačí mít otevřené oči třeba jen při přejezdu přes české hranice z Rakouska. Dálnice vystavěná Rakušany až skoro k českým hranicím se změní v silnici lemovanou pomníčky těch, kdo na této nebezpečné komunikaci zahynuli. Rozdíl mezi kvalitou silnic, vesnic i krajiny, jakož i dodržováním pravidel silničního provozu na rakouské straně a tím, čemu je člověk i po téměř 30 letech od roku 1989 vystaven u nás, je nepřehlédnutelný. Je to bohužel rozdíl vpravdě civilizační.

Cílem této úvahy není ohrnovat nos na Českem. Máme snad na víc. I proto je dobré dát předešlé řádky do kontrastu s nacionalistickým třeštěním Klause ve stylu „co je české, to je hezké“ – za komunismu i po něm.

Možná není divu, že politik, který byl po roce 1989 téměř nepřetržitě 24 let v nevyšších funkcích, a je tedy nesmazatelně podepsaný pod dnešním stavem české společnosti, je pohoršen, když prý arogantní příslušník „pražské kavárny“ Topol prohlásí, že nemálo z ducha komunismu přetrvává u nás dodnes. Je ale záhada, proč právě politik, který se pyšnil, jak zásadně právě on „zreformoval“ nefunkční předlistopadový systém, tvrdí, že Topol „urazil celé generace občanů“ slovy, že „komunistické Československo bylo ubohou zakomplexovanou zemí buranů obtočenou ostnatým drátem“.

Bohužel „ostnatý drát“, zdá se, má mnoho našich spoluobčanů nadále pevně zafixován v hlavě jako mentální pojistku proti otevřenému světu. A buranství dál kvete, dokonce přímo v místech nejvyšších. Naposledy v podobě neuvěřitelného chování hradního kancléře Mynáře, který (ač nemá bez prověrky na Hradě už dávno co dělat) lobbuje v Kyrgyzstánu dopisem psaným strašlivou angličtinou za miliardový hydroelektrický projekt pro těžko dohledatelnou českou firmu.

Nestačí-li ani toto, ani pravidelné úlety samotného prezidenta, můžeme s Andrejem Babišem v jeho nové knize vyletět a zasnít se vysoko nad Čapí hnízdo, financované z podivně získaných evropských dotací. Máloco vypovídá o stavu české společnosti tolik jako skutečnost, že „snění“ člověka podezřelého z dotačních podvodů a přichyceného při politické manipulaci svých médií dál tleská okolo 30 procent voličů!

Jinými slovy: spíše než se rozhořčovat nad slovy umělce by nebylo od věci uvažovat nad příčinami toho, co chce „citlivý člověk“ Topol sdělit. Možná bychom došli k závěru, že na evropskou úroveň nás rozhodně neposune více masa v klobásách, jak to požaduje vláda. Ani stále silnější útoky na „prohnilý“ Brusel, které nyní předvádí pravděpodobný příští premiér. Ani zbrojní delirium ministra vnitra Chovance. A vůbec už ne obhajoba (post)komunismu, kterou nabízí Klaus.