Není podstatné, že se jediný mrtvý zhroutil na chodník před útokem a „jen” čtyři lidé jsou lehce zraněni, útočník plánoval po vzoru džihádistů vraždit nevinné a neznámé oběti. Tak jako muslimští teroristé, kteří zabíjejí nevěřící en bloc, je vraždění muslimů stejný genocidní zločin. Rozhořčení, že jej spáchal našinec v civilizované a snášenlivé zemi, jakou je Británie, kam by tak ráda přišla většina migrantů, je pochopitelné, bohužel rozehrálo opět tu ohranou písničku pseudoelity –  islamofobie.

Jak to, že se fobie, psychická úzkost, cosi jako strach z pavouků nebo stísněného prostoru, stala rádoby vysvětlujícím (fakticky agresivním) výrazem, jenž nemá s napětím mezi muslimskou menšinou a domácí většinou nic společného? Žádná islamofobie neexistuje.

Během mých studií filozofie a religionistiky v Londýně 70. let, kdy byl počet muslimů v Británii nevelký, asi půl miliónu v porovnání se dnešním sedminásobkem a velkou koncentrací v chudinských čtvrtích, a ještě neexistovala cenzurní ideologie „politické korektnosti,” neměli moji učitelé islámu, pocházející většinou z muslimských zemí, potíž mluvit jasnou řečí.

V první fázi přicházela anglofilní inteligence z Indie a Pakistánu nebo arabští křesťané z Iráku a Sýrie. Ti levicoví mezi nimi měli obzvláště spadeno na netolerantní, puritánské, misogynní a sektářské náboženství, před nímž uprchli. Většina politiků si antagonistické komunity nevšimla, dokud v roce 1989 na sv. Valentina diktátor revolučního islámského Íránu Ajatolláh Chomejní nevyhlásil trest smrti nad Salmanem Rushdiem za blasfemickou novelu Satanské verše. A v Británii, kde už žil muslimů milión, vyšly desetitisíce do ulic skandovat smrt tak jako v muslimských státech a napadáni byli překladatelé i nakladatelé v mnoha zemích. Rushdie se ukryl do podzemí pod ochranu britské koruny.

Spor o islám se rozhořel i v Nizozemsku, druhé nejtolerantnější zemi v Evropě, když významný ministr mnoha vlád liberál Frits Bolkestein způsobil furore svým prohlášením, že „je islámský způsob života neslučitelný s holandskou liberální odlukou církve od státu”.

Po vraždě obdobně kritického politika a později jednoho režiséra se politická třída v Evropě zalekla a nebyla ochotna přiznat svůj omyl, že se islám a islámské komunity neintegrují jako jiní přistěhovalci. Každý, kdo upozorňoval na nelegální ženskou obřízku, na státem netrestané vraždy z uražené cti, na vynucená manželství, byl okamžitě napadán za islamofobii, ne-li přímo rasismus.

Už dvě desetiletí útočí politici zásadně na druhotné symptomy rostoucí nevole. Bylo snadnější vinu nepřiznat a z jakési pomyslné morální výše odsuzovat údajnou domácí nenávist. Islamofobie se stala ochrannou známkou menšiny, tak jako antidiskriminace. Jenže ta nevinná menšina, co si s sebou přinesla svou kulturu, má často velice vinné kazatele jako Abdul Q. Baksh, zakladatel islámského střediska v Lutonu v bývalé synagoze, který uznává bičování žen, ztrátu ruky za krádež a vyhlašuje smrt židům a homosexuálům. Nic naplat, místní politici na levici každý zásah státu odmítají, nechtějí si poštvat komunitu, která už čítá 20 procent voličů. A tak jsou prokázané projevy nenávisti chráněné, kdežto kritici předem vinni.

Jak dlouho bude propast mezi politiky a většinou narůstat?

Nový průzkum respektovaného politologického ústavu Chatham House poukazuje na propast mezi dnešní pseudoelitou a většinou. Jen 32 procent je ochotno připustit zákaz přijímání migrantů z muslimských zemí, prstem ale nehnou. Humanistický kult lidstva a otevřených hranic si pletou s univerzální etikou a občanskými právy. Levice vidí v imigrantech potenciální voliče, Evropská unie nenávidí národní stát, a mohou mít i jiné důvody.

Kde ovšem selhává stát, nastupuje zločin a rozvrat.