Je to model značně riskantní. ČSSD by měla být ve střehu už jen proto, že ho přivítal prezident Miloš Zeman. Ten nebyl v posledních letech znám jako příznivec sociálnědemokratických politiků okolo Sobotky, a ačkoliv se možná raduje, že jím neoblíbený Sobotka ztratí vliv, zároveň by se coby spojenec a příznivec Andreje Babiše asi jen těžko radoval, kdyby experiment s dvojvládím Sobotkových spojenců v ČSSD straně výrazně pomohl.

Sám Zeman by mohl vyprávět. V roce 2001, kdy vedl vládu i ČSSD, si uvolnil ruce tak, že předsedou strany se stal Vladimír Špidla, zatímco Zeman zůstal premiérem. Dopady tohoto rozhodnutí nás pronásledují dodnes, protože Špidla a jeho spojenci na začátku roku 2003, kdy už byl Špidla po vyhraných volbách v roce 2002 sám premiérem, pomohli zablokovat zvolení Zemana do funkce prezidenta. Částečně i proto, že nechtěli, aby Zeman zasahoval z Hradu do chodu ČSSD a de facto ji dál řídil. Zeman se od té doby svým tehdejším oponentům mstí.

Podobné mocenské pnutí může vzniknout mezi Zaorálkem a Chovancem v případě, že by ČSSD se Zaorálkem coby volebním lídrem vyhrála volby anebo by alespoň dosáhla takového výsledku, že by byla součástí příští koaliční vlády. Zejména v případě vítězství ČSSD by se nepochybně musela řešit otázka, zda nemá být premiér také předsedou strany.

Napětí mezi Zaorálkem a Chovancem může vzniknout i v opačném případě. I když Zaorálek prohlásil, že za případný neúspěch bere na sebe plnou odpovědnost, jen těžko se dá předpokládat, že by se po mnoha letech v důležitých funkcích nechal obětovat s tím, že Chovanec za neúspěch nemůže.

Kontrast mezi Chovancem a Zaorálkem je navíc umocňován i tím, že reprezentují dosti odlišné podoby ČSSD. Zaorálek, ač paradoxně přišel na začátku 90. let do ČSSD z Československé strany socialistické (tedy dřívějších národních socialistů), se dlouhodobě profiluje jako jeden z mála ryzích sociálních demokratů, který klade důraz na hodnoty známé z levicovědemokratických stran na západ od nás. Chovanec, se svým důrazem na nacionalismus, zálibou v silových řešeních a nedůvěrou k Evropské unii se naopak stal představitelem národněsocialistického křídla.

Je možné, že v zájmu volebního úspěchu najdou na čas nějaký kompromisní programový průnik, protože ČSSD dvou tváří jen těžko může voliče výrazněji oslovit. Jejich názorové rozdíly se ale postupně začnou vyjevovat a mohou vyprovokovat mocenský souboj o podobu ČSSD. Jisté je, že dvojvládí může být jen velmi dočasným řešením, jinak na něj ČSSD doplatí, ať už ve volbách uspěje, nebo ne.