Článek
Po bitvě je samozřejmě každý generálem. Salman Abedi nebyl jediným mladým muslimem, které přitáhly v době dospívání ideje radikálů. Všechny zavřít nejde, navíc mnozí skončí u pasivního obdivu, i když varovné informace přímo z mešity a kruhů libyjských imigrantů by se neměly přehlížet. To je však jen jeden aspekt.
Nábožensky založená rodina získala krátce před narozením pachatele azyl v Británii, protože byla v Libyi pronásledována. Vzhledem k tomu, že měla blízko k radikálním salafistům a vzbouřencům s vazbami na Al-Káidu, samozřejmě vytane myšlenka, jestli náhodou režim Muammara Kaddáfího neměl dost dobré důvody rodinu pronásledovat a jestli nebylo svržení bezohledného libyjského diktátora chybou.
Kaddáfí sice dlouho podporoval terorismus a rozhodně si nezasloužil nijak chránit, ale jak se ukázalo, bez jeho brutálně tvrdé ruky se Libye de facto rozpadla a o moc v ní bojují různá kmenová uskupení, což je situace, ve které se teroristé cítí jako ryba ve vodě a mohou tam cvičit další naverbované mladé muže. V tomto případě je však pozdě bycha honit. Ani intervence v Libyi situaci nevyřeší.
Nelze ani kritizovat Británii, že rodině poskytla azyl. Svoboda vyznání je důležitá stejně jako svoboda projevu a dodržování lidských práv. Není tak dávno doba, kdy Evropu sužovaly podobně kruté náboženské války, jaké se nyní odehrávají na Blízkém východě a v dalších oblastech obývaných muslimy. A lidem vyznávajícím jinou víru často hrozila smrt a byli vděční za možnost azylu, což byl případ hugenotů v Berlíně i mnohých českých bratří.
Evropa si právem zakládá na svých demokratických tradicích, na svobodě vyznání i projevu, která ovšem není bezbřehá. Nelze propagovat nacismus a rasismus ani jiné názory potlačující práva menšin. To se tvrdě trestá, za zpochybňování holokaustu hrozí vězení. Nějak se ovšem zapomíná, že některá náboženství, či směry v nich, jsou přesně stejně nesnášenlivé.
Tomu, že se vyznavači nějaké víry považují za něco více a vyvyšují se nad ostatní, kteří zrovna danou víru nevyznávají, se nelze divit. Každý má pocit, že to, co sám uznává a vyznává, je to nejlepší. Platí to nejen v náboženství, ale i ve sportu, u aut nebo v hudbě.
Pokud ovšem začne určitá skupina prosazovat své názory a svou víru na úkor ostatních, s demokracií to mnoho společného nemá. A právě to dělají salafisté, kteří se chtějí vrátit do minulosti a žít tak, jak se žilo v době proroka Mohameda, samozřejmě bez toho, aby se zřekli výdobytků moderní civilizace v podobě internetu, mobilů a aut. Přesto působí na západě mnoho salafistických mešit a vycházejí velmi sporné knihy potvrzují nadřazenost muslimů nad ostatními, islám opravňuje zabíjet nevěřící nebo z nich týt, vyžadovat zaplacení zvláštní daně za to, že budou mocí dál vyznávat svou víru v muslimské společnosti.
A tyto myšlenky se bohužel netýkají jen úzké skupiny radikálů. Ani idea džihádu mečem, jenž je jednou ze čtyř forem džihádu, není obecně zatracena jako přežilá. V muslimském světě panuje stále nostalgie za chalífátem, kdy chalífa vládne celé muslimské obci zvané umma. Nejde přitom jen o náboženskou instituci, ale současně i o státní útvar, tedy o teokracii. V chalífátu platí náboženské právo šaría. Mnohým to může vyhovovat a nelze jednotlivým zemím bránit zvolit si toto uspořádání, i když pohledu demokratů by to nemělo být na úkor nějaké menšiny.
Ovšem v zemích, kde se oddělila církevní moc od světské a to, že se kanonické právo přestalo vztahovat na celou společnost, kde platí právo světské, to možné není. Svobodu vyznání umožnilo právě nadřazení státu nad církev, což církve v Evropě nakonec přijaly, byť mnohdy se skřípěním zubů.
Není ani možné, aby vznikaly enklávy, řídící se vlastními pravidly a zákony. To společnost nemůže tolerovat, protože to podkopává její základy. S tím souvisí nejen nutnost tvrději zasahovat proti radikální propagandě, ať už v různých spolcích, školách a mešitách nebo na internetu, i když je to kvůli odlišnému jazyku a písmu často složité.
Alex Švamberk
Novinář, spisovatel, hudebník, skladatel a performer, absolvent Strojní fakulty ČVUT v Praze. Nyní pracuje jako zahraniční redaktor serveru Novinky.cz. Specializuje se na válečné konflikty a oblasti Korejského poloostrova, Balkánu, ale i na Ukrajinu a Jižní Afriku. Dlouhá léta působil v médiích jako hudební recenzent, i nyní připravuje rozhovory se zahraničními umělci a píše kritiky na soudobou hudbu a nahrávky okrajových žánrů, jako je hard core, industriál a noise.
To ale neznamená plošný zákaz islámu, nelze zapomínat, že na atentátníka upozorňovali úřady nejprve jeho souvěrci. Ale stejně důležité jako pečlivější prověřování informací o podezřelých radikalizujících se mladících je zasahovat proti lidem, kteří nepřijímají principy a kulturu země, kde žijí, nebo kam přišli žít, ať už jsou to islámští radikálové nebo neofašisté, jinak by demokracii vystřídala diktatura nebo teokracie.