Článek
Uplynulo pár let ignorování varování a smutných lidských příběhů, a aktuálně to zase vypadá tak, že se už napříště nevyplatí vymáhat nižší částky a věřitelé budou mít prostě smůlu. A věřiteli nejsou jen energetické či telekomunikační společnosti, dopravní podniky, ale i jednotlivé fyzické osoby. Hernami se to tu hemžilo ještě nedávno jako v Las Vegas, nyní se to má otočit do nulové tolerance. A podobnou „houpačkovou“ politiku od extrému do extrému vidíme u boje s korupcí, transparentnosti veřejných zakázek a u dalších společenských témat.
Proč o tom píšu? Poslanecká sněmovna nedávno schválila normu, která uděluje výjimku mj. i pro státní a městské firmy při zveřejňování smluv v rámci zákona č. 340/2015 Sb., o registru smluv. A spustil se bengál. Věc ale není tak jednoduchá, především není černo-bílá. Podívejme se na dva základní protichůdné momenty, které nejde z logiky věci na sto procent sladit, jakkoliv jsou oba podstatné a pravdivé. Bylo by přitom zásadní chybou jít výše popsanou cestou, tedy buď, anebo.
Na jedné straně je nutné, přínosné a užitečné, aby daňoví poplatníci věděli, jak se nakládá s jejich penězi, za co a na co se utrácejí, komu se distribuují a kdo o tom rozhoduje. Zkrátka, aby co nejvíce dokumentů bylo veřejných.
Na straně druhé tu máme státní či městské firmy, které ovšem působí na klasickém otevřeném trhu (plyn, elektřina, doprava apod., nehovořím tu o správcovských společnostech), kde v případě absolutní povinnosti vše do detailu zveřejnit, taková společnost nese vysoká rizika vyzrazení citlivých obchodních informací a tedy zásadní nevýhodu proti konkurenci.
Nemluvě o možných žalobách ze strany třetích subjektů, které se státními firmami obchodují. Obchodní tajemství je ve vysoce konkurenčním prostředí snadno zneužitelným artiklem. A nejde přitom jen o ochranu cenové politiky, ale i o takové věci jako je struktura zákaznického portfolia, marketingová politika, řešení detailů smluvních ujednání apod.
V případě, že státní či městské firmy kvůli tomu ztratí klienty či se jim jinak zhorší pozice na trhu, logicky méně vydělají a státu či městu pak odvedou menší dividendy nebo se dokonce mohou dostat do ztráty. V konečném důsledku pak může dojít ke snížení hodnoty takové společnosti, což může vyvolat apetit politiků takovou firmu raději zprivatizovat. Kruh se tím uzavře a nikdo ani nebude zjišťovat, jestli to náhodou nebyl záměr.
Vedle kritizované netransparentnosti, jistě ani toto není pro daňového poplatníka výsledkem pozitivním.
Občan tedy zároveň chce oprávněně vidět pod pokličku, která by se ale u vybraných, zdůrazňuji vybraných, státních či městských firem neměla zvedat příliš vysoko, aby necitlivá a přehnaná otevřenost tyto společnosti následně nepoškodila. A o to tu jde.
Heiko Maas
Maas je německý politik za Sociálnědemokratickou stranu Německa (SPD), od března 2018 je spolkovým ministrem zahraničí ve čtvrté vládě kancléřky Angely Merkelové.
Vystudoval práva na Sárské univerzitě. V roce 1996 byl zvolen do sárského parlamentu. V letech 1998 až 1999 v něm vykonával funkci ministra životního prostředí, energetiky a dopravy.
V roce 2009 vedl SPD do celostátních voleb. Strana pod ním ale dosáhla nejhoršího výsledku v historii, když ji volilo 24,5 procenta lidí. Za SPD v letech 2010 a 2012 kandidoval také na post německého prezidenta.
Po federálních volbách v roce 2013 se SPD dohodla na koalici s CDU/CSU. V prosinci téhož roku se Maas stal v kabinetu kancléřky Angely Merkelové ministrem spravedlnosti a ochrany spotřebitele, kterým byl až do loňského března, kdy se stal ministrem zahraničních věcí. Zároveň opustil své místo v sárském parlamentu.
O rozumný a vyvážený pohled na oba důležité momenty – maximální transparentnost a tedy snížení pravděpodobnosti nevýhodných či přímo korupčních obchodů a ochrana zájmů a know-how vlastních firem.
