Článek
Přesto i v mírumilovné Kanadě došlo ke zločinu z nenávisti. Alexandre Bissonnette zavraždil v mešitě v Quebecku šest modlících se lidí a dalších devatenáct zranil. A tito poklidně se modlící lidé byli muslimové. Podle různých svědků se ale vyznačoval rozsáhlou aktivitou na sociálních sítích. Jeho příspěvky směřovaly proti muslimům, ženám, a uprchlíkům.
Dva muži z jeho blízkého okolí vraha popsali jako „ultranacionalistického bílého rasistu“. Není proto nijak těžké vysledovat souvislost mezi odpornou vraždou a stále se zvyšující radikalizace lidí. Na ní mají velký podíl nezodpovědní politici, kteří ve vlastní touze po moci rozdělují společnost.
Tyto politické figury se neštítí vést na vlně negativních emocí. Nenávisti, strachu z odlišného a odporu k lidem jiné barvy pleti, vyznání a smýšlení obecně. Útok v Kanadě se odehrál v době, kdy celý svět řešil dopady nového migračního nařízení nového amerického prezidenta Donalda Trumpa. K růstu radikálních nálad přispívá také ideové podhoubí Trumpova exekutivního příkazu.
Jím označil za nebezpečné všechny občany sedmi převážně muslimských zemí. Překvapivě mezi nimi není Saúdská Arábie, jejíž občané mají podle analýzy americké organizace CATO na svědomí nejvíce obětí teroristických útoků. Více zde. Odmítnul také uprchlíky. Včetně syrských, kteří prchají před válkou a útlakem extremistů. Vrcholem cynismu je prohlášení mluvčího Bílého domu, že právě útok na mešitu je důkazem správnosti Trumpova výnosu. Vůbec mu asi nevadí, že oběti byli právě vyznání islámského.
Vrah z kanadské mešity ale neobdivoval jenom Trumpa. Obdivoval také předsedkyni francouzské Národní fronty Marine Le Penovou. Tito dva politici se ovšem vždy distancují od naprostých extremistů. Logicky nechtějí být jejich tvářemi. Ale výroky obou rozhodně zalévají podhoubí xenofobních nálad, které v poslední době letí světem. Přidejme k nim jejich další evropské souputníky Geerta Wilderse, Nigela Farage a politiky domácí provenience, kteří se vyskytují napříč politickými stranami.
Z takového roztleskávání netolerance je už jen krůček k ještě radikálnějším šiřitelům nenávisti. Těm mohou slabší jedinci lehce podlehnout a osamělí vlci pak útočí. Extremisti islamističtí i jiní používají každý čin z nenávisti k verbování svých rekrutů. Ti pak páchají odvetu, která provokuje další odpověď. A spirála se roztáčí.
Pro politiky platí, že si musí uvědomit, že svou činností musí jít příkladem k toleranci. Místo hry na strunu nízkých emocí nenávisti by měli spojovat. Tak jako kanadský premiér, který útok odsoudil, a tak zdůraznil, že v toleranci a rozmanitosti je síla.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Opravdová politická práce je dřina, kdežto zdůrazňování rozdílů je bohužel jednoduché. Ale radikalizace se v konečném důsledku může vymstít všem. Platí, že nebude klidu, dokud si zpětně neuvědomíme, že potkáváme lidi, kteří jsou až potom muslimové, křesťané, ateisté nebo mají nějakou barvu kůže. A lidské bytosti je potřeba soudit podle činů, nikoliv původu.