Jistěže silně přehání, západní společnost se ještě zdaleka nenachází v hluboké krizi, dochází jen k přeskupení politických sil, k odporu vůči extrémní politice identity, jež povýšila negativní svobodu lidských práv (negativní ve smyslu, co nejnižších nároků společnosti na jedince) a prosazovala kosmopolitní pluralismus.

Oslabením národa, tradice i náboženství se společnost rozpadá na osamělá individua a zároveň vytváří zatím jen okrajové znepřátelené kmeny, extremistická hnutí, ve kterých mládež hledá pospolitost (R. S. Foa a Y. Mounk). Likvidace normativní tradice, kterou bez náboženství může zajistit pouze národní stát, viditelně snižuje porodnost, rozvrací rodinu a vede k osamělému životu.

Dnešní tolik pomlouvaní populisté nejsou ve skutečnosti žádní fašisti ani rasisti, nevyznávají kult (zbožštění) národa ani kolektivistickou či etnickou ideologii. Holandský Geert Wilders je dokonce pravicový liberál, rakouští svobodní H. C. Stracheho mají nejen kořeny nacionální, ale i liberální, u německé Frauke Petry o nacionalismu už vůbec mluvit nejde.

Jde o strany monotematické, vymezují se tak jako 80 procent evropské populace proti imigraci muslimů, a proto tak rozčilují vyznavače humanistického kultu, pro něž je nepřípustná selekce podle náboženství, jak vyčetla nově zvolenému americkému prezidentovi německá kancléřka. Nomenklatura Evropské unie vítá příchozí, protože zvyšují diverzitu společnosti a oslabují soudržnost národního státu. Proto také tito tzv. populisté stejně jako konzervativci usilují o návrat suverénního státu a oslabení či likvidaci Unie.

Evropa se nachází v krizi německé eurozóny, jež uvrhla jižní Evropu do bídy a ani severu se v pasti společné měny nijak nedaří. Sanace bank zdiskreditovala globalizační elitu. Lidé mají plné zuby toho, že se o jejich osudu rozhoduje někde v Haagu nebo na kjótském zasedání. V suverenitě začínají vidět garanci demokracie a svobody, stát, jaký chtějí oni, a nikoli lid, jaký chce stát, nota bene pod cizí kuratelou.

Národní stát dokáže ochránit bezpečnost svých občanů, neboť vytváří sociální kapitál, soudržné a loajální společenství, jistěže v bezpečnostní a obchodní spolupráci s ostatními státy. Má být ale podmětem internacionální spolupráce, nikoli subjektem globální nadvlády nadnárodních institucí. Tento pokus skončil fiaskem a není pravda, že je suverenita bezmocná vůči globálním firmám, o jejichž zdanění a chování může rozhodovat.

Národní strany v poměrném volebním systému (výjimkou je prezidentská volba ve Francii) zatím vyhrát nemohou, pravici však ovlivní. Nejde o žádnou výzvu. Rozehraje se fascinující zápas o nový pořádek. Já doufám s generálem de Gaullem v „Evropu vlastí”.