Pan Babiš reagoval textem „Kdo je nebezpečím pro demokracii?“, v němž tvrdí, že on takovým nebezpečím není. Ba co víc, vůbec prý nechápe, v čem by měl pro demokracii nebezpečný být. Jeho hnutí ANO je prý zdravou konkurencí tradičním stranám.

Polemika Andreje Babiše a Jiřího Peheho
KOMENTÁŘ: Nesametová nástraha sametového výročí – Jiří Pehe
POLEMIKA: Babiš se ptá Peheho: Kdo je nebezpečím pro demokracii?

Začněme tedy odpověď na jeho text poznámkou, že není konkurence jako konkurence. Zatímco tradiční strany mohou ke svým zásadním rozhodnutím dospět jen na základě demokratického vnitrostranického procesu a v jejich čele nestojí někdo, kdo svojí straně „půjčuje“ ze svého milióny, není známo, že v ANO by se o zásadních věcech rozhodovalo tímto způsobem.

Pan Babiš může stokrát opakovat, že se obklopil plejádou úctyhodných osobností, ale zatím vidíme, že ty mu slouží jen jako politický kompars. Až uvidíme, že byl v nějaké významné věci uvnitř hnutí přehlasován, nebo že má dokonce třeba skutečného konkurenta v boji o předsednictví, jemuž je ochoten vyklidit v případě porážky svoji pozici, možná začnou někteří z nás věřit, že hnutí ANO je demokratický útvar.

Pan Babiš několikrát opakoval, že by chtěl, aby Česká republika pod jeho vedením fungovala jako rodinná firma. Na námitky Petra Pitharta i moje, že v rodinné firmě se nerozhoduje demokraticky, reaguje, že ve vedení firem se „normálně hlasuje a rozhodnutí jsou kolektivní“.

Ponecháme-li stranou, že většinového vlastníka (třeba Agrofertu) jen těžko kdo může přehlasovat, zůstává ještě jedna „drobnost“. Stát je množinou občanů, nikoliv zaměstnanců. Stát přeměněný na „rodinnou firmu“ přestává být politickou entitou, i kdyby se nakrásně v jeho vedení hlasovalo a kolektivně rozhodovalo. Jak napsal trefně publicista Vladimír Kučera, v demokratickém státě jsou zvolení politici našimi zaměstnanci, nikoliv řediteli!

Ve státě se vládne prostřednictvím politiky. Nikoliv tak, že skupina manažerů nebo vlastníků rodinné firmy rozhoduje o svých zaměstnancích. Pan Babiš ale opakuje, že politiku de facto neuznává, vlastně v ní trpí. Leckdo tak může dojít k závěru, že je v politice pouze proto, aby ji v případě dostatečně silného vítězství mohl suspendovat a vládnout státu z pozice šéfa firmy.

I kdybychom ale výše zmíněné argumenty pominuli, je pan Babiš nebezpečím pro demokracii jednoduše proto, že evidentně vůbec nechápe (anebo předstírá, že nechápe), v čem spočívá jeho střet zájmů. To ovšem znamená, že vůbec nechápe demokracii.

Nechápe, že demokracie je založena na oddělení různých mocí, a že se ocitá ve vážném nebezpečí, když jedna a tatáž osoba drží významnou politickou funkci, je druhým největším podnikatelem v zemi a vlastní i významná média.

Nemá to přitom nic společného s osobními kvalitami takového člověka. Nikdo netvrdí, že je pan Babiš svým založením diktátor, a nikdo mu neupírá, že je schopný podnikatel. Nebo že vykonal některé dobré věci v pozici ministra financí.

Jenže v normální demokracii majitel druhého největšího podnikatelského impéria v zemi prostě nemůže zároveň kontrolovat daňový systém a nemůže být druhým nejmocnějším členem vlády, která rozhoduje o státních subvencích, z nichž profitují i jeho podniky. Nemluvě o tom, že ministr financí má i nepřímý vliv na banky, od nichž jeho podniky čerpají úvěry.

Může se stokrát zaklínat, že si dává pozor, aby neporušoval žádná pravidla, nebo že občané přece dobře věděli, kým je, když mu dali hlasy. Podstatou věci je, že by si měl vybrat, kým chce být — buď politikem, nebo velkopodnikatelem. Jinak existuje vážné nebezpečí, že pokud se prodere až do nejvyšších politických pozic, nepůjde odlišit, zda slouží on státu, anebo stát jemu.