Dívám se z okna kavárny. V Praze. Na Václavském náměstí. Někdo v této chvíli sedí ve vesnické hospodě. Je 17. listopadu.

Petr Pithart dnes na Albertově varoval, že by bylo špatné, kdyby umělé dělení společnosti na „pražskou kavárnu“ a „vesnickou hospodu“ začalo tvořit skutečnou štěpnou linii mezi lidmi. Bylo by to špatné, ano. Ale může se to – se všemi důsledky pro boj na kterékoli straně takto postavené barikády – doopravdy stát?

Snaha by tady byla. Z jedné strany. Jenže zatímco „pražskou kavárnou“ straší lidi místa nejvyšší, tedy Pražský hrad s přidruženými kapacitami, jako ozvěna se dnes z opačných končin neslo volání po neprohlubování rozkolu již tak rozdělené společnosti.

Na Albertově akademici i studenti mluvili o nutnosti žít ve shodě a toleranci, když se rozpory budou řešit vzájemným respektem k různosti povah, světonázorů a intelektu. Na Václavském náměstí, pár desítek metrů ode mě, vzývají slušnost, demokracii, svobodu… Zkrátka pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.

Dalo by se to ovšem vysvětlit i jinak. Málokomu stojí celkem spokojený život za nepříjemné hádky, srážky, roztržky s přáteli, natož riziko reálných střetů, nedej bože fyzických. Vždyť se toho zas tolik neděje. A vždycky to nějak dopadlo. No, a když to dopadne blbě, tak co s tím mohl člověk udělat, že.

Proto ty apely na opatrné našlapování. Neříkat blbovi do očí, že je blb, hulvátovi že je hulvát, autoritáři že je hnojivo pro totalitu. Shromáždit se, pronést proslov se správnými větami, poslechnout písničky, zatleskat, zamávat, vrátit se domů s pocitem splněné povinnosti.

A doufat, že z druhé strany nezačnou létat facky či šutry. Navíc to vypadá, že létat doopravdy nebudou. Ne že by se pár desítek nejtvrdších lebek neutrhlo tu a tam z řetězu. I když dnešní projevy stoupenců národa, vůdců a prezidenta o prolomení bariér nesvědčily. Ti chytřejší už vědí, že cíle lze dosáhnout ryze mírovou, demokratickou cestou. Ve volbách.

„Svoboda a demokracie jsou ty největší hodnoty. Nemyslím, že by byly ohroženy, jak se to dnes snaží některé osoby lidem namlouvat a vytvářet špatnou náladu. Je třeba se ptát, proč takovou atmosféru vytvářejí. Lidi jsou nespokojení s některými politiky, nikoliv se systémem. Příští rok si lidi zvolí do sněmovny toho, koho budou chtít. A tím pádem i novou vládu. A začátkem roku 2018 si zvolí přímou volbou prezidenta, jakého budou chtít.”

To napsal Andrej Babiš. Je to srozumitelné, neprudí, neznepokojuje. Kdo nebude vytvářet nežádoucí atmosféru, nemá se čeho bát. Zazpívá, zatleská, odvolí.