KOMENTÁŘ: Proč brexit znamená brexit - Alexander Tomský

Parlament si přijde na své, až bude hlasovat o vyjednané smlouvě. Představa, že by poslanci nemuseli takový souhlas dát, je v anglické tradici zcela absurdní.

Samozřejmě se i v diskusi o konstituci skrývá politika.

Většina anglické elity včetně parlamentu si totiž brexit nepřeje a byla nečekaně poražena lidovým hlasováním. Vznikl tak konflikt mezi parlamentní suverenitou a suverenitou plebiscitu, byť ten má formálně jen poradní hlas. Parlament se ovšem poměrem 544 : 53 pro referendum a závaznou vůli většiny rozhodl. Nyní by měl odsouhlasit něco, s čím nesouhlasí.

Plebiscit o členství v Unii byl teprve třetí v britských dějinách, nepočítáme-li referenda regionální. Angličtí profesoři ústavního práva považují přímou demokracii za špatnou a nebyli nijak nadšeni, když členství v Unii (1973) kontinentální institut referenda umožnilo (1975), a došli k logickému závěru, že má tedy bohužel přednost.

Dějiny britské ústavy od mytologické Magny Charty (1215) až po slavnou revoluci občanských práv (1688) jsou postaveny nejen na omezení státní moci, ale i na přesvědčení, že neklid a vzpoura lidu jsou znamením, že se vládnoucí elita může mýlit a je nutno změnit kurz. V zásadních, existenciálních otázkách má být hlas „profanum vulgus” vyslyšen.

Vážný konflikt mezi vrchností a ozbrojeným lidem vždy hrozil občanskou válkou, a proto je na místě politický kompromis, který je cizí kontinentální elitě s jakobínskými kořeny. Na rozdíl od budovatelské unijní elity ta anglická budoucnost neplánuje.

Angličané umí prohrávat a tradičně se o politiku po volbách nezajímají, na rozdíl od Američanů, kteří často zuřivě bojují dál, jak zřejmě brzy uvidíme. Tentokrát však Konflikt o Unii v Anglii trvá. Strana pro setrvání do značné míry považovala svůj postoj nejen za správný, ale i za morálně a intelektuálně nadřazený.

Má ovšem smůlu, anglické dějiny jsou silnější. A přestože soud nejvyšší instance ve Sněmovně lordů, ke kterému se premiérka odvolala, pravděpodobně původní verdikt potvrdí, soudci ústavu ovládají, jediné, čeho dosáhnou v tomto případě, jsou zadržovací, procedurální komplikace. Soudci nemohou rozhodovat o politice a brexit zneplatnit, mají na starosti formální výklad, jak má vláda postupovat, jestliže „královská výsada” neplatí (zajímavé, že na základě vstupu do Unie také neplatila, ačkoli parlament suverenitu ztratil).

Představa, že by si poslanci troufli, a týká se to labouristů a toryů čili levice i pravice, hlas svých voličů, jimž jsou při většinovém systému ve volebním obvodu přímo odpovědni, odmítnout, je nemyslitelná. Místní stranické organizace by je odvolaly. Taková je britská demokracie.