Takový přístup je třeba patřičně ocenit. Už jen proto, že na naší domácí politické scéně je mnohem častější praxí zatloukat, zatloukat, zatloukat. A v případě odhalení fabulovat. Důležitá je otázka, proč a jak mohl takový příměr šéfa české diplomacie napadnout. Připomeňme, že na rozdíl od historické postavy Henleina tibetský duchovní rozhodně žádnou část České republiky odtrhávat nechce ani proti zemi nebrojí.

ČTĚTE TAKÉ:
Zaorálek přirovnal setkání s dalajlamou ke schůzce s Henleinem, pak se omluvil

Důležitý je ale princip přiznání chyby, na české politické scéně tak vzácný. Pokud by třeba ministr Zaorálek stejný postup použil i v případě přiznání, že omluva Číně byla také poněkud přestřelená, možná by ještě zachránil pro svou stranu ztrácející v předvolebních průzkumech hlasy liberálních voličů. Ty jsou už dlouho k mání.

Při snaze porozumět motivům můžeme i připustit, že opravdu chtěl popsat čínské vnímání za použití špatně zvoleného příměru. Ale to nic nemění na situaci, že těžiště české zahraniční politiky by mělo být na Západě. Místo příprav omluvných dopisů na Dálný východ, které vpravdě nepadají jen a pouze na hlavu ministra zahraničí, bylo by vhodné přemýšlet, proč se při poslední zahraniční cestě americký prezident hodlá v Evropě vydat jen do Řecka a Německa. A v Německu se chce navíc setkat pouze s představiteli Itálie, Francie a Velké Británie.

V České republice zuří naplno předvolební boj. Ale mohli bychom zkusit majstrštych. Když by česká diplomacie dosáhla toho, že z jediného státu bývalého evropského Východu by na setkání státníků v Německu seděl právě český zástupce, to by bylo něco.

To by byl úspěch pro celou zemi. Jeho dosažení by vyžadovalo spojené úsilí všech politiků, které by jim volby nevolby pro dobro vlasti mohlo vydržet až do voleb. A nás voliče příjemně překvapit a obnovit i něco důvěry v politiku.