Článek
Podle některých politologů maďarský lid i tak jasně projevil svůj názor, protože na otázku „Chcete, aby Evropská unie nařizovala povinné přemístění osob bez maďarského občanství do Maďarska bez souhlasu maďarského parlamentu?“ odpovědělo „ne“ více než 98 procent z voličů, kteří přece jen k urnám přišli.
To je tak jasná většina, že kdyby prý přišla nadpoloviční většina voličů, Orbán by od nich dostal tak jako tak mandát kvóty odmítnout. Nejspíš ano. Až na to, že demokracie se nehraje na „co by bylo, kdyby“. Podle platných pravidel Orbán mandát od lidu nezískal. Prohrál. Tvrdí ovšem, že je vítězem.
A snad aby to dokázal, ihned učinil dvě zásadní prohlášení – i když zpochybňují demokracii. Za prvé prý od maďarských voličů dostal mandát jet do Bruselu a kvóty odmítnout. Za druhé prý spustí legislativní proces vedoucí k přijetí ústavního dodatku, který kvóty diktované Maďarsku Evropskou unií zakáže.
K čemu pak ale vypisoval referendum? Pokud se rozjede do Bruselu, aby bojoval na základě výsledků svého referenda s kvótami, politici většiny západních zemí EU mu jen suše připomenou, že jeho referendum bylo neplatné.
Pokud začne měnit ústavu, mohou se pro změnu divit maďarští voliči. Zejména ti, kteří se v referendu neobtěžovali hlasovat, čímž ho učinili neplatným.
A „divit“ se bude i EU, protože Maďarsko přece schválilo Lisabonskou smlouvu, na jejímž základě byly kvóty schváleny. Ústavní dodatek, který by zakázal EU něco, co už Maďarsko jednou EU svěřilo, a co je tudíž součástí evropského práva, nemůže nevést ke kolizi s Bruselem.
Výše zmíněné skutečnosti nejsou polemikou s názorem, že povinné kvóty mohou být nesmyslné nebo nerealizovatelné. V jednom nebo druhém mohou mít politici Visegrádu, včetně Orbána, kus pravdy.
Opakovaně ale chybují v tom, že odmítají respektovat pravidla hry, která patří k členství v EU. Není pak divu, že některým politikům v západní Evropě začíná docházet s visegrádskými zeměmi trpělivost.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).