Ve včerejší sněmovní rozpravě vylíčili poslanci za ANO, co je pro ně úspěšný člověk.

ANO šíří výlučně názory svého šéfa. Jsou sice proměnlivé jako nálady puberťaččiny, ale jeho lidé mu slouží spolehlivě. Včerejší agenda navíc pro ně byla nadevše srozumitelná zde.

Jaroslav Faltýnek sdělil, že se v této zemi chce „zabránit účasti na veřejném životě a politice lidem, kteří v životě něčeho dosáhli, něco vybudovali, vybudovali úspěšné firmy, které zaměstnávají lidi a platí daně“. Ivan Pilný dodal, že „voliči a občané této země chtějí do politiky jiné lidi. Lidi, kteří mají něco za sebou, kteří mají nějaké zkušenosti a kteří nechtějí respektovat dosavadní establishment a politickou kulturu“.

A jak si to v ANO představují, názorně vysvětlil Radek Vondráček: „…úspěšný lékař, který má svoji soukromou kliniku, takže je to ideální manažer, má ideální zkušenosti a někdo mu nabídne pozici ministra zdravotnictví, jak bude stát před Sofiinou volbou prodat to, co jsem celý život budoval, a jít dělat ministra“.

Lidovec Ivan Gabal ho požádal, aby výraz Sofiina volba v této souvislosti nepoužíval. Dějiny zatím mlčí o reakci poslance Vondráčka, ale třeba nepochopil, oč Gabalovi jde. Co může být člověku bližší než firma?

Je dobře, že se ANO projevuje tak jasně. Co je tedy úspěch pro tuto směsici lidí, kteří nemají ideu, ale mají Šéfa, jehož obdivují, v nějž věří, kteří by chtěli být jako on?

Jsou to peníze. Vliv. A kladné pocity i hmotné radosti z toho plynoucí. Ruku na srdce, není to meta pouze členů Babišova hnutí. Každý z nás potkal v životě mnoho jedinců, kteří se nafoukli jako balón už jen z titulu přede jménem. Pan doktor, pan inženýr. Nejraději mám ty, kteří se všude zásadně titulují Bc. A co teprve takový „pan poslanec“! Zvláště mimo velkoměsta je to terno.

Jenže jinde se to maskovalo a maskuje aspoň nějakou ideologií. ANO to zjevuje v podobě nahé a nestoudné. Úspěšná pro tyto jedince není například maminka, která dobře vychovala své děti, nebo umělecký řezbář, z jehož děl mají lidé radost, ale který nevlastní žádnou miliónovou firmu. Natož člověk, který se v závěru života strachuje, jestli ho prožil správně, komu pomohl, proti komu se oprávněně postavil a jak se na něj bude vzpomínat.

Koblihy a párky, to je samozřejmě žrádlo, ale svatý Petr na ně zvysoka kašle. No a? Ať si trhne nohou. Taky má šéfa a ten místo vybudování úspěšné firmy šel na kříž. Zoufalci jsou to.