Článek
Husajn označil českého prezidenta za populistu, který používá zkratkovité argumenty pro vlastní politický prospěch. Zemana postavil po bok tak dobré společnosti, jako je republikánský kandidát na amerického prezidenta Donald Trump, maďarský premiér Viktor Orbán, francouzka Marine Le Penová, slovenský premiér Robert Fico, nizozemský populista Geert Wilders, propagátor Brexitu Nigel Farage a rakouský kandidát na prezidenta Norbert Hofer.
Všichni výše zmínění mají jedno společné. Sbírání protestních hlasů, mnoho slibů a málo konkrétních plánů. V zájmu spravedlnosti je třeba říci, že čestnou výjimku tvoří slovenský premiér. Jeho tradiční politická strana obsáhlým plánem správy věcí veřejných disponuje.
Do hledáčku OSN se dostal pravděpodobně hlavně pro svou aktivitu před volbami v sousední zemi. Na tématu uprchlíků a muslimů, jichž je v podhůří Tater jako šafránu, se Fico snažil nahnat politické body. Málem se mu to nevyplatilo. Když se v předvolebních průzkumech ukázalo, že Slováky více zajímají problémy ekonomického růstu a zdravotnictví, zmírnil.
O zbytku výše jmenovaných jasně vypovídá historie Nigela Farage. Ten po svém životním úspěchu v podobě výsledku referenda o brexitu dokázal, že celé hlasování a vzbuzování odporu k zemím střední a východní Evropy bylo pouhou cestou k zvýšení moci. Den po hlasování on i jeho stoupenci přiznali, že v kampani říkali polopravdy, slibovali nemožné a nemají plán co dál.
O jejich vzájemném vztahu svědčí případná spolupráce. Farage s Le Penovou se nemohou cítit natolik, že nebyli schopni spolu sedět v jednom klubu ani v Evropském parlamentu. Wilders se s dvěma výše zmíněnými také nemůže ani cítit. Všechny pak pojí přezíravost, až nechuť k novým členským zemím Unie, včetně České republiky. Donald Trump se chce rovnou odpoutat od spolupráce s Evropou a závazků Američanů v rámci NATO.
Pozvání Hofera na Pražský hrad v předvečer opakovaných rakouských prezidentských voleb je pak nezastíraným vměšováním do vnitropolitických záležitostí našeho jižního souseda. Pokud opět vyhraje jeho soupeř Alexandr Van der Bellen, následky pro už tak nijak slavné vztahy mohou být více než neblahé.
Nenechme se tedy mýlit. I v případě, že všichni výše zmínění ve svých zemích vyhrají, nelze očekávat příchod nového ráje na zemi v duchu vzájemné spolupráce a prosperity. Právě naopak. Proto by bylo lepší, kdyby český prezident více dbal na svou ústavní roli ceremoniáře v zahraniční politice. Tu určuje česká vláda.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
