Článek
V šoku z brexitu teď kromě českého premiéra mluví o potřebě přiblížit EU lidem a učinit ji populárnější skoro všichni ti evropští politici, kteří věří v její další existenci. Málokdo ale nabízejí konkrétní návody, jak to učinit.
Ponecháme-li stranou nerealistické návrhy populistů, kteří soudí, že problém odtažitosti EU od lidu by se vyřešil, kdyby se hlasovalo více v referendech a rozhodování by se nenechávalo na od lidu údajně odtržených elitách, nikdo vlastně jasné řešení ani mít nemůže.
Jedna část Evropanů totiž žehrá především na malou akceschopnost EU, zatímco druhá si myslí, že EU zasahuje do příliš mnoha věcí, a měla by se tudíž rozvolnit tak, aby více pravomocí měly národní státy. Zatímco s integrovanější, a tedy i akceschopnější EU by neměly problém ony často zatracované bruselské elity, brání se jí většinově elity národní. Ať už proto, že se bojí těch svých voličů, kteří o další integraci nechtějí ani slyšet, anebo proto, že přenesení dalších pravomocí na Brusel automaticky znamená zmenšení jejich vlivu.
Většímu rozvolnění EU zase stojí v cestě již vytvořená realita. Pojily by se s tím nemalé transakční náklady, jak už vidíme na samotném počátku odchodu Velké Británie z EU. A pokud si bude chtít každý stát vzít zpět do svých rukou různé politiky, nepřežijí některé společné, které mnoho lidí oceňuje.
Vezmou-li si členské státy zpět kupříkladu imigrační politiku, nemůže přežít Schengen. Jinými slovy, spoustě občanů by se jistě líbilo, kdyby jejich stát měl migraci pevně ve svých rukou, spoustě z nich by se ale nelíbilo, kdyby nemohli volně cestovat, a navíc by museli zaplatit nemalou cenu, která by se s rozpadem Schengenu pojila.
Sobotka si myslí, že by EU měla konzultovat svoje kroky více s národními parlamenty. Vyvolá ale právě toto v lidech opravdu pocit, že je jim EU blíže? Nebude to v již tak složité architektuře EU jen další prvek, který ji učiní méně srozumitelnou?
Dalo by se argumentovat tím, že srozumitelnější a občanům bližší ji může učinit jen její důrazná politizace. Což znamená, že by unijní orgány nefungovaly coby napůl politické, na národních politických reprezentacích závislé instituce, ale jako instituce vpravdě politické – od skutečné evropské vlády až po skutečný evropský parlament. Mnoho národních politiků ale hned přispěchá s tvrzením, že pro něco takového neexistuje politická vůle, národy na to nejsou připraveny atd.
Navzdory všem pěkným řečem o přiblížení EU k lidem se tedy v současném fungování moc nezmění. A leckdo může argumentovat, že je to tak dobře. Není třeba EU rozvolňovat ani uměle urychlovat integraci, protože je to evoluční projekt. Jeho struktura není inženýrským dílem jakýchsi vzdálených elit, ale výsledkem mnoha let vývoje, nejrůznějších jednání i kompromisů národních politických reprezentací.
Navíc nikdo zatím přesně nezjistil, do jaké míry se lidé opravdu zlobí na EU a do jaké míry si skrze EU vyřizují účty právě se svými národními politickými reprezentacemi. A také do jaké míry je dnešní zloba vůči EU zástupným terčem pro mnohem tekutější hněv, který generuje v západních společnostech střet s nejrůznějšími výzvami globalizace.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).