Očima Saši Mitrofanova: Smrdutý dech dějin na našich zádech

Potenciální prezidentský kandidát Michal Horáček napsal na svém facebookovém profilu, že brexit je třeba přijmout jako svobodné demokratické vyjádření vůle většiny tamních voličů. Souhlasím.

Má ale rozčilenou pasáž, v níž posměšně reprodukuje názor lidi, kterým se výsledek referenda nelíbí: „Zdravý rozum prohrál! Byli to hloupí, nevzdělaní a zmanipulovaní lidé, kteří nic nepochopili a kteří sebe i ostatní uvrhli do polízanice, jejíž následky nelze ani odhadnout, ale drahé to určitě bude... Kde se bere ta nekonečná arogance?”

Jak bych to tak asi řekl, abych neurazil? Po oznámení odchodu z EU začali Britové horečně zjišťovat, co ta zatracená EU vlastně je. zde A co to teď bude znamenat, když z ní i kvůli jejich hlasům Británie vystoupila. Nastaly šoky. A lítost typu „Hlasoval/a/ jsem pro odchod, ale vůbec mě nenapadlo, že Británie může z EU odejít...“ Nekonečná arogance, či spíše tupá nezodpovědnost?

Nechme ale Brity Brity. Jen si připomeňme, že se nic nového nestalo. Zvítězila ta část lidské společnosti, kterou mnohokrát a před hodně dávnou dobou popsali velcí autoři. Z britských Jonathan Swift a byli to Jahuové, Herbert George Wells a byli to morloci. Také jeden velký Čech a anglofil: Karel Čapek a mloci. A pozor: i tuto část společnosti tvoří občané – mají právo volit a toto právo mají uplatnit. To je demokracie.

Rozdílů mezi nimi a jinými voliči je ovšem bezpočet. Za hlavní považuji vztah k dějinám. Výše jmenovaní zpravidla žijí ve svém malém světě a nejsou si vědomi toho, že volebním hlasem uvádějí v život historické pohyby. Jejich oponenti naopak jsou s to cítit dech dějin na svých zádech. A vědí, že momentálně je ten dech dosti smrdutý.

V EU může být velmi pravděpodobný vývoj, kdy se tzv. „starodemokratické“ státy budou chtít uzavřít do svého úzkého společenství, protože budou muset vzít vítr z plachet svým exitérům. Vypuzovat nebudou primárně migranty z Afriky či Asie, ale lidi z našeho zeměpisného okruhu. To by bylo jednodušší než přiznat, že sami národní i unijní politici nadělali spoustu chyb, když podlehli idealistické představě, že lidé jsou především rozumní, a svodům týt z unijních funkcí.

Čeští politici by se ocitli před těžkým úkolem: Zůstat v tomto pevném jádru. Ale pouze v případě, kdyby jim tento směr doma posvětila většina voličů. V opačném případě by to nebyl dech dějin, ale vichr z Východu. I když to spoustu lidí v Česku buď nenapadne, anebo to odmítají pochopit. I tváří v tvář faktům.