Článek
Masakry Arménů uznala za genocidu řada zemí, včetně Argentiny, Francie nebo Ruska. Jedná se totiž o výklad historické události, který do značné míry ladí s názorem mnoha historiků i s archivy tehdejšího Tureckého spojence – Německa. Byť samotné slovní spojení „arménská genocida“ je v bývalé Osmanské říši trestným činem. Tuto otázku ponechme dále historikům.
Z hlediska mezinárodní politiky byl dopad na vztahy mezi Tureckem a zeměmi, které události roku 1915 za genocidu považují, minimální. Pokud byly předchozí kontakty dobré, dobré zůstaly. Ankara zpravidla podala diplomatický protest na té či oné úrovni, turecký tisk napsal pár článků a komentářů a tím to skončilo. Pokud byly vztahy špatné, špatné zůstaly.
Myslet si tedy, že by se jednalo o okamžitý konflikt mezi Německem či Evropskou unií a Tureckem, by bylo zaměňování pojmů a dojmů. Aktuálních problémů je i tak více než dost a jedna nebo dvě rezoluce je nezmění. Je těžké také uvěřit, že by si snad Merkelová vzala příliš k srdci kritiku, která se na ni snáší kvůli uprchlické dohodě. A jejím ústupkům Turecku.
Do bývalé Osmanské říše naposledy přijela na humanitární summit OSN. Přitom se setkala i s prezidentem Erdoganem. Ale setkání, byť i jen krátkému, s místními disidenty, na které dopadly turecké takzvané proti teroristické zákony, se vyhnula. Nepotkala se s kurdskými poslanci, kteří krátce předtím najednou přišli o svou ústavou danou imunitu. Nepotkala se ani s novináři trestně stíhanými za to, že v podstatě dělali svou práci v intencích svobody projevu.
Pravda je, že Berlín Ankaru stále potřebuje. A není to jen on, ale také celá Evropská unie. A Evropskou unií mám na mysli členské státy. Ty stále platí za fakt, že bez rozhodnutí Německa se dokážou jen hádat a přešlapovat na místě. Činnost unijních institucí pak podle toho vypadá. Nynější chvílemi ostrá slova padající oběma směry jsou jen součástí velké šachové hry mezinárodní politiky. A jsou určena pro domácí publikum.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Nyní již zřejmé naprosto všem, že Erdogan mohl migraci kdykoliv účinně kontrolovat. Že ji využil pouze a jen ve svůj prospěch. Ale dohodou s Tureckem, jakkoliv pochybnou, si Unie alespoň koupila čas, byť pravděpodobně nikterak dlouhý. Jak ho využije, je jen na ní. Nejlepší by bylo se samozřejmě spojit, schválit návrhy na úpravu azylového systému a přestat ukazovat prstem jeden na druhého. Stav rozdělení a nesolidarity nahrává mnohým, jen ne Evropanům.