Hlavní obsah

Očima Saši Mitrofanova: Náčelník tlupy vytlačuje politiky

Novinky, Alexandr Mitrofanov

Foto: Milan Malíček

Alexandr Mitrofanov

Článek

Občas se politici hádají na sociálních sítích s občany. To se ve čtvrtek stalo vicepremiéru Pavlu Bělobrádkovi. Na jeho rozhovor pro Die Welt přišlo mnoho reakcí. Odrážel je argumentem, že když řekl, že Češi jsou velmi citliví, pokud se rozhoduje o nich bez nich, žádný Mnichov do toho nepletl. A pohrdlivě poznamenal: „Kvalita české žurnalistiky…“

Česká žurnalistika je lidský výtvor, je tudíž nedokonalá. Lidským výtvorem je taky Bělobrádek. Může tvrdit, že s „dějinným okamžikem, kdy se rozhodovalo o nás bez nás“, nemá Mnichovská dohoda nic společného, a trvat na tom s úporností hodnou hledání Peroutkova článku. Čeští čtenáři však dali jeho slova a Mnichov do jasné souvislosti. Bez pomoci žurnalistiky.

Bělobrádek dostal od řady těchto čtenářů co proto. Kritizovali ho především občané, kteří se přirozeně pokládají nejen za Čechy, ale zároveň za Evropany. Bělobrádkovi jako vicepremiérovi rovnou vyčítali, že podléhá stereotypům, které jsou špatné, a snad je takto i živí.

To je jednoduchá rovnice: řekl to pro Die Welt, tak si to myslí. A je ve vládě. Navíc je to vicepremiér a předseda koaliční strany. Tak proč místo vysvětlování v cizině, jaké bludy vládnou mozkům části našich spoluobčanů, s těmito bludy nebojuje, nebourá je a z jakého důvodu naopak odmítá povinné kvóty na uprchlíky?

Kdyby se člověk za každou cenu pokoušel o bonmot, tak odpoví: Právě proto, že je vicepremiér a šéf koaliční strany. Chce se tudíž se svou partají nejen udržet v tomto kabinetu až do konce jeho působnosti, ale také uspět v příštích volbách. Řečeno polopatě, musí počítat s tím, jaký názor je ve společnosti momentálně většinový, a proč tomu tak je.

Od přemýšlivých lidí v horních patrech politiky – a Bělobrádek podle mých zkušeností přes občasnou prchlivost k nim patří – lze zaslechnout úvahy, jaké by slušely spíš posádce Titaniku, která by věděla, že nablízku je ledovec, ale stále by měla naději, že se mu vyhne.

Zhuštěně lze tento pocit popsat jako nesnesitelnou tíhu řízení státních institucí v situaci, kdy mezi lidmi důvěra v instituce nejen klesá, ale pomalu se kamsi vytrácí. A vrací se prastarý stereotyp mocného náčelníka tlupy s velkým klackem, který rodný kmen spolehlivě ochrání. S odstupem vzato má tento trend v našich podmínkách spíše komickou než fatální podobu. Vrcholem je slib prezidenta republiky, že bude osobně, se zbraní v ruce, chránit vlast před zlými muslimy.

Alexandr Mitrofanov

Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.

Smát se tomu budou ovšem jen Češi, kteří se pokládají za Evropany. Ti v průzkumech nevedou.

Reklama

Výběr článků

Načítám