Očima Saši Mitrofanova: Přísná krása podobenství

Mám rád podobenství. Dokážou ve zkratce vypovědět víc než dlouhý popis.

Sedí štír na břehu řeky, chce se přes řeku dostat, ale neumí plavat. Tu se blíží žába. „Vezmeš mě na záda, žábo?“ – (Nedůvěřivý pohled.) „Ale ty mě uštkneš, darebo.“ – „Copak jsem blázen? Jestli tě uštknu… sleduj mě, sleduj mě! Jestli tě uštknu, to jako za prvé, a neumím plavat, to za druhé, co se mi stane? Zapoj selský rozum!“ – „Jako že taky chcípneš?“ – „No!“ – „Hm. Že by se z tebe na stará kolena stal slušný štír? Tak polez.“

Už jsou v půli řeky a tu štír žábu uštkne. „Pročs to udělal, zeštířicesynu???“ ptá se ho slábnoucím hlasem a ve zbývajících vteřinách si nadává, že nalítla na ten selský rozum. Ještě ale zaslechne: „Asi jsem holt takový...“

Krása podobenství je v tom, že když ho máte zažité a díváte se na některé lidi, tak vás musí potěšit, jak je ta prastará stručná moudra dokážou odhadnout i dnes. Zkusme to použít na naše nervní debaty o nebezpečích, která nás z různých stran obkličují.

Vezměme tedy jako příklad zavedení práva šaría v České republice, provázené generálním zahalením všech českých žen do muslimských oděvů. Jaké v této věci máme vstupy do veřejné debaty, myslím na vysoké státní úrovni? Premiér a ministr vnitra opakují, že nejenže tato apokalypsa nehrozí, ale že nemají ani informace, že by se blížila, byť vzdáleně. Ani v pětiletce páté počínaje dneškem.

Na druhé straně je prezident republiky, který jezdí po regionálních setkáních s příznivci a tam je tímto přízrakem, který se před časem pokusila vlastními silami zhmotnit Jana Volfová, z pódia straší. Proč to dělá? Asi je holt takový.

Nevěřím však tvrzení zcela zahořklých skeptiků, že všichni lidé jsou z podstaty štíři. Nebo žáby. V posledních dnech s potěšením čtu ve veřejném prostoru názory, jejichž nositelé volají po větším vysvětlování věcí tváří v tvář lidem, kteří mohou být doopravdy plní strachu nejen z čehosi děsného v dálce, ale i pod vlivem domácích spanilých jízd.

K tomu však další podobenství. Jde pán kolem bažiny. Najednou vidí: trčí z ní hlava! Skočí tam a po strašlivé námaze vytáhne z bažiny člověka. Nemůže popadnout dech, podívá se na něj a řekne: „Tak co, dobrý?“ A ten mu odpovídá: „Zbláznil ses? Já tam přece bydlím!“

A jinak svítilo dnes v Praze krásně sluníčko. Kéž bychom ho měli v životě víc než štírů a milovníků bažin.