Posledně jsme se rozloučili větou, že za současný stav společnosti nemohou jenom politici. Mezitím jsem se sešel s dlouholetým známým. Po roce 1968 jako mladý člověk emigroval a do listopadu 1989 se jako redaktor jedné z rozhlasových stanic snažil přiblížit pád moci KSČ. Z našeho rozhovoru mi utkvěly v paměti dva momenty.

Za prvé když mi jako člověk výborně znající Německo vysvětloval tamní vztah k migrantům. Podle něj se spojil pocit viny Němců za to, co provedli ve druhé světové válce, a humanismus, který jim byl vštěpován jako základ životního postoje. Po kolínských událostech na Silvestra se to ale posunulo směrem k lepšímu pochopení reálného stavu věcí za hranicemi Německa. Což ale neznamená, že by se humanismus zavrhl.

Představil jsem si to tak, že Němci krmeni bioprodukty došli k otravě zdravou výživou.

Za druhé mi vyprávěl, že musí v Česku v poslední době stále častěji poslouchat nevraživé poznámky, protože „za bolševika“ byl v emigraci: „My jsme tady trpěli – a ty sis tam válel šunky!“ Odhaduji nositele podobných postojů na konzumenty bůčku.

Lépe než rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek bych stejně ve zkratce původ tohoto jevu nepojmenoval. Politici tento stav pouze využívají či zneužívají, aby se dostali k moci. Vypůjčím si tedy následující myšlenky od rektora Beka.

Češi jsou plebejský národ. V důsledku historických okolností přišli nejprve o aristokratické, později o měšťanské elity. Toto plebejství však má dvě tváře. První z nich je plebejství lokajské, které se sklání před vrchnostmi či despociemi, ať již se historicky objevily na západ, či na východ od nás. Servilitu vůči silnějším pak lokajství kompenzuje pohrdáním slabšími či odlišnými. S chutí nedodržuje a obchází společenská pravidla či zákony, když se nikdo nedívá nebo je zaručena beztrestnost.

České plebejství ale má i druhou stránku, jíž je plebejství svobodné, které se osvobodilo prací a vzděláním. Plebejství hrdé, sebevědomé, otevřené a také připravené pomoci tomu, kdo pomoc potřebuje.

Jde o dvě stránky naší povahy, které se sváří v každém z nás.

Opouštím Mikuláše Beka a jdu zpět k otravě z jídla. A když jsme v plebejské zemi, řeknu to jednoduše, k přežrání. Vypadá na první pohled stejně, ať už je z biostravy, anebo z bůčku. Jenže to není stejné. Organismus živený zdravě se po vybočení vrátí do normálního, zdravého stavu. A kdo měl celý život na talíři hlavně bůček, zdravý není a nebude.

Dá se s tím něco dělat? O tom někdy příště.