Článek
Úspěch levicových stran v Latinské Americe působil na občany země v srdci Evropy podivně. Po listopadu jsme byli rádi, že po čtyřiceti letech skončila vláda jedné státostrany a cokoli antikomunistického nám bylo blízké. Některým dokonce i chilský diktátor Augusto Pinochet, protože dokázal tak rázně zatočit se socialisty. V Latinské Americe však měli s ním a jemu podobnými bližší zkušenosti a dobře věděli, jak jsou junty brutální a nemilosrdné.
Historická zkušenost však nebyla jedinou příčinou, proč obyvatelé řady latinskoamerických zemí dávali přednost levicovým stranám. Zejména pro vesničany a obyvatele chudinských favel byla adekvátní zdravotní péče dlouho nedostupná, stejně jako obstojné školy, o sociálním zajištění nemluvě. Není divu, že pak pro ně byly socialistické ideje a kubánský vzor tak přitažlivé.
V posledních patnácti letech Latinská Amerika otočila kormidlem doleva. Platilo to nejen o Venezuele, která těžila ze svého ropného bohatství, a o extrémně chudé Bolívii, ale hlavně o Brazílii a také Argentině, která na konci devadesátých let zcela zbankrotovala.
Podzim roku 2015 ale představoval tvrdou ránu pro vyznavače latinskoamerického modelu, pro obdivovatele hospodářského uskupení BRICS a úspěchu Argentiny při zvládání bankrotu.
Konec perónistické kirchnerovské dynastie v Argentině ani prohra socialistů ve Venezuele nepřišly náhle. Byly důsledkem prohlubujících se ekonomických problémů, které postihly i další latinskoamerické země, zejména Brazílii. Současně však byly projevem krize vládnoucích populisticky levicových stran v těchto zemích, které nedokázaly vychovat nástupce úspěšných politiků z přelomu milénia.
Venezuelský prezident Nicolás Maduro postrádal charisma i schopnosti svého předchůdce, tvrdými boji zoceleného Huga Cháveze. Ani Cristina Fernandézová de Kirchner nebyla tak obratná politička jako její zesnulý manžel Néstor Carlos Kirchner a odvolávaná brazilská prezidentka Dilma Rousseffová byla jen stínem strůjce brazilského ekonomického zázraku Luize Inácia Luly da Silva.
Hlavní důvodem však byly důsledky ekonomické krize, která tvrdě dopadla na země s ekonomikou orientovanou primárně na těžbu a zpracování surovin.
Venezuela už nemohla těžit ze svého ropného bohatství, když cena černého zlata poklesla hluboko pod 50 dolarů za barel. Pro zemi je to fatální, protože těžba je nákladná, a to nemluvíme o postupně se provalujících korupčních skandálech.
Podobně je ta na tom Brazílie, kde právě kvůli korupci ve státní ropné firmě Petrobras čelí procesu odvolání neoblíbená prezidentka Rousseffová. O hloubce ekonomických problémů největší latinskoamerické země, která chtěla završit léta úspěchů olympiádou v Riu de Janeiro, svědčí to, že dvě ze tří ratingových agentur zařadily Brazílii do neinvestičního pásma.
Případ Argentiny je trochu jiný, země se sice dokázala vzpamatovat po bankrotu z roku 1999, ale ukázalo se, že neproběhly klíčové změny ekonomiky, protože Kirchner musel dbát i na uspokojení sociálních potřeb zbídačelého obyvatelstva. Není proto divu, že se letos novým prezidentem stal podnikatel a starosta Buenos Aires Mauricio Macri.
Argentina, Brazílie a Venezuela rozhodně nepředstavují celou Latinskou Ameriku. Nejen v Bolívii, ale i v Chile a v Ekvádoru nebo v Nikaragui zůstává u moci levice. Ta zřejmě vyhraje i příští volby v Peru. Přesto je to signifikantní změna, což platí zejména o Venezuele, která se stavěla do role vzoru pro další levicové strany.
Alex Švamberk
Novinář, spisovatel, hudebník, skladatel a performer, absolvent Strojní fakulty ČVUT v Praze. Nyní pracuje jako zahraniční redaktor serveru Novinky.cz. Specializuje se na válečné konflikty a oblasti Korejského poloostrova, Balkánu, ale i na Ukrajinu a Jižní Afriku. Dlouhá léta působil v médiích jako hudební recenzent, i nyní připravuje rozhovory se zahraničními umělci a píše kritiky na soudobou hudbu a nahrávky okrajových žánrů, jako je hard core, industriál a noise.
Navíc tato změna přichází v době velkých námluv USA a Kuby. Na Ostrově svobody sice stále vládnou castrovci, v čele země stojí Fidelův bratr Raúl, ale z generace revolučních barbudos jsou dneska senioři na sklonku života, kteří už dlouho vládnout nebudou. Obrat k USA znamená, že i Kuba - pravzor všech levicových latinskoamerických vlád - začíná uvažovat o realističtější ekonomické politice.