Úvodem je třeba konstatovat, že segment zabývající se internacionální „pomocí“ armád Varšavské smlouvy v Československu v srpnu 1968 tvoří zhruba desetinu délky uvedeného dokumentu. Přesto je velmi výrazný. Lze chápat, že je určen především pro občany Ruska, ale z hlediska našich pamětníků roku 1968 vyznívá, jemně řečeno, velmi neobjektivně. Opírá se o oficiální brežněvovskou verzi tehdejších událostí, která vychází z ideje českého kontrarevolučního tažení proti Varšavské smlouvě. Novátorským příspěvkem je údajná účast fašistů na tehdejším dění v naší zemi.

Srpen 1968 byl především vítězstvím stalinistické linie ve vývoji států Varšavské smlouvy a úspěšnou akcí sovětských tajných služeb. Sovětský svaz obhajoval v srpnu především svoje bezpečnostní i ekonomické zájmy.

Zde je základní problém uvedeného dokumentu. Protagonisté pražského jara, především Alexandr Dubček, byli kovaní komunisté, prezident Ludvík Svoboda je některými historiky označován za agenta sovětské tajné služby. Těm určitě o kapitalismus nešlo. Podobné to bylo v armádě. Nějaký vojenský převrat by neměl kdo provést. Koneckonců uvedení soudruzi následně podepsali v Moskvě dokument o pobytu okupačních vojsk. S čestnou výjimkou doktora Františka Kriegela. A poté se zapojili do normalizace. Na rozdíl od mnoha řadových komunistů a nekomunistů postižených čistkami a vyřizováním osobních účtů se jim v podstatě nic nestalo.

Problém ruského dokumentárního filmu je v evidentních nepravdách. Jednou z nich jsou objevená, ve skutečnosti naaranžovaná skladiště zbraní kontrarevolucionářů. Rovněž vyprávění svědků o kulometné palbě na sovětské vojáky nebylo propagandisticky používáno ani v období po roce 1968. Z kulometů pálili pouze oni.

Ovlivňování názorů a manipulace s míněním obyvatelstva i politiků je jednou z forem takzvané hybridní války. Údajně ji vymyslel ruský generál Gerasimov. Reálně existovala v různých formách již před stovkami let. V amerických vojenských dokumentech je uváděna již před Gerasimovem. Zato je aktuálním hitem různých odborníků a především médií. Slovní spojení hybridní válka zní pěkně a zajímavě.

Ruský propagandistický dokument v podstatě oslavuje doby Varšavské smlouvy a poukazuje na fakt, že ostatní státy tohoto paktu přešly postupně na stranu NATO. To uvádí jako jeden z důvodů změny sil v Evropě a faktor zvýšeného ohrožení Ruska. Pro odborníka především zajímavá přehlídka záběrů vojenské techniky promíchaná s produkcí duševně jednoduchých propagandistických plakátů a skečů z uměleckých studií tehdejších politruků. Pouze závěr je poměrně optimistický s výzvou k mírové spolupráci. Přesto nelze než konstatovat, že z hlediska hybridní války ve vztahu k naší republice vyzněl uvedený dokument jako gól do vlastní branky.