Očima Saši Mitrofanova: Rathova pšenka polehla

Když sleduji zprávy o chování Davida Ratha během soudního procesu, vrací se mi pár obrázků z minulosti. Nejen známé výkony největší rétorické hvězdy opoziční ČSSD ve Sněmovně, v nichž Rath nacházel nejen účelovost, ale také viditelnou rozkoš. Ale také například rozhovory, které jsem s ním dělal pro noviny. Anebo jiné epizodky z pozdější doby.

Jedna se odehrála na pódiu v Lidovém domě během čekání na výsledky krajských voleb. Rath odcházel z televizního vstupu, měl jsem ho před kamerou vystřídat. Ironický a shovívavý úsměv, který mi při letmém kontaktu věnoval, byl snadno dešifrovatelný.

Rath totiž ještě před volbami jako kandidát na hejtmana zavázal budoucí zastupitele za ČSSD pod hrozbou čtyřmiliónové finanční sankce k tomu, že nebudou hlasovat v rozporu se svým klubem. Bylo to porušení všech politických a ústavních zásad, ale sociální demokraté závazek pokorně podepsali. Rath četl mé texty a věděl, že to považuji za svinstvo. Svým vítězoslavným úsměvem dával najevo, kdo že je skutečným pánem situace a komu pšenka pokvete i dál.

A kvetla dost dlouho. Hejtman, který se rád ukazoval v koženém kabátě, si v kraji budoval vlastní hájemství a nic jeho pozicí nemohlo zdánlivě otřást. Pamatoval jsem si ho ještě z dob, kdy byl místopředsedou Svobodných demokratů – LSNS. Dlouho tam nevydržel, strana se nedostala do Sněmovny. V roce 2005 ho jako šéfa České lékařské komory objevil coby ministra zdravotnictví za ČSSD Jiří Paroubek. V dalším roce Rath už vstoupil do sociální demokracie. Názory, nejen politické (býval i v ODS), ale i například na placené zdravotnictví, během času měnil jako košile. Vždy si vzal tu, která se hodila k momentálně oblečenému saku.

Z minulých rozhovorů jsem měl Ratha zařazeného jako mimořádně inteligentního a flexibilního člověka. Byl nepochybně členem pomyslného klubů intelektuálů, kteří podřídili své nevšední schopnosti získání a užívání moci. Do času mu všechno vycházelo perfektně. Viděno touto optikou, stačilo tu zapůsobit na jedny primitivy brilantní demagogickou rétorikou, tu zavázat další spotřební materiál spolupodílnictvím na výhodných akcích, zároveň udržovat dobré styky se stranickým vedením a nezapomínat na nadšené dodavatele volebních lístků – a jelo to jako po másle.

Stranické a voličské okolí ochotně hnojilo půdu, na které se Rathovo přesvědčení, že je výjimečný a má tudíž mít výjimečné profity, rozvinulo z poupátka začátku 90. let do Adély, která ještě nevečeřela. Že dnes, kdy jeho pšenka polehla, okatě ignoruje, co si o něm lidé myslí, nemůže překvapit. Já, já, já, jenom já stále vítězí.