V současnosti planou vášně nad dopisem doktora Marka Obrtela, který ministra obrany požádal o odnětí medailí z operací NATO, jichž se coby český voják zúčastnil. Severoatlantickou alianci označil za zločineckou organizaci kvůli působení vůči Rusku a dalším zemím.

Nehodlám v tomto článku rozebírat správnost, nesprávnost, souhlas či nesouhlas s textem prezentovaným na internetu. Jak jsem zjistil, doktor Obrtel je již více než deset let v záloze. V současnosti nemá s armádou nic společného a není v kontaktu s bývalými kolegy. Vzhledem k věku jej pravděpodobně již nelze ani povolat do služby jako záložáka. Jedná se tedy o jeho občanský, nikoli vojenský postoj.

Proto považuji napadání našich vojáků na internetu v souvislosti s uvedeným dopisem za nekorektní včetně názorů některých politiků. Výpady jsou mnohdy vedené bez znalosti věci lidmi, kteří nikdy nesloužili v armádě a nikdy nebyli v misích. Pár politiků a novinářům si vyrazilo za peníze daňových poplatníků na krátký výlet, aby ukázali, jací jsou hrdinové. Někteří si to o sobě možná i myslí.

Když jsem potom slyšel, jak to bylo ve skutečnosti, musel jsem se smát. Pokud se někdo z nich dostal do skutečného nebezpečí, tak pouze vinou nedodržování nařízených pravidel, tedy jako následek vlastní arogance a hlouposti, které by neměly být vydávány za hrdinství.

Můj negativní postoj k misi, kterou realizovaly především státy NATO v Kosovu, je notoricky známý, takže se k němu nechci znovu vyjadřovat. Vzhledem ke svojí poměrně dlouhé zvláštní misi v Iráku jsem viděl realitu tamního života, nikoli jen nějakou vypulírovanou show pro média.

Stany dlouho bez klimatizace, kde se i večer pohybovala teplota blízko třicítky, nad ránem teploty kolem nuly, škorpióny, varany, špínu celého okolí, riziko exotických nemocí a střely z kalašnikovů, které dopadaly v noci na základnu a prolétaly stany. Stálou nejistotu, že vás někdo střelí do zad nebo odpálí nedaleko nálož. Větší obavy z invalidity než ze smrti. Ohroženi byli nejen vojáci na hlídkách a průzkumu, ale do určité míry i doktoři a logistický personál na základně. Zajímalo by mne, kdo z kritiků by vyrazil v noci do Basry, kde operovali nejen teroristé, ale rovněž íránské ozbrojené skupiny.

Vojáci za to dostávali slušné peníze. Různí civilní odborníci na tom byli často lépe a riskovali méně. Nádavkem „získali“ někteří vojáci rozpadlé rodiny, kdy po návratu z mise nalézali prázdný dům, „vyluxované“ konto a žena již byla ženou někoho jiného. Mnozí se shodují v tom, že na misi se dají vydělat peníze, ale dost tvrdě.

Nezanedbatelnou část české mise v Iráku tvořilo působení 7. polní nemocnice, které většina domácích obyvatel, stejně jako spojeneckých vojáků, vnímala jednoznačně kladně. Vadila hlavně islamistům sponzorovaným z Íránu, kteří se snažili zprivatizovat  lékařskou péči jako prostředek nátlaku na obyvatelstvo. Mimoto kradli, kde se dalo.

Bez nadsázky tedy můžeme konstatovat, že za českou misi v Iráku, ať se jednalo o nemocnici nebo týmy instruktorů, se nemusíme stydět. Doktoři tam provedli dohromady tisíce úspěšných operací a dalších složitých zákroků. Mohu to potvrdit z vlastní zkušenosti. Již tehdy vlastně naši vojáci bojovali proti silám, které se v současnosti označují jako ISIL.

Stejné je to podle mého názoru s misí v Afghánistánu, kde se skutečně bojovalo proti teroristům. Nedobrý je především fakt, že výsledný efekt je velmi malý. Zde by se měli chytit za nos především odpovědní političtí i vojenští funkcionáři a vševědoucí odborníci států zúčastněných v misích.

Doma na tom nejsou řadoví bojovníci, poddůstojníci a rotmistři, kteří nesou hlavní riziko, platově zdaleka ideálně. Stačí jen započítat všechny položky, klady a zápory. Mimo jiné právě proto jezdí do misí. A tato většina vojáků má rovněž nejnižší výsluhy, pokud vůbec nějaké dostanou. Výsluhy se vypočítávají z délky služby a podle platu, který závisí na hodnosti a funkčním zařazení. Jen bych dodal, že vyšší šarže mají k platům také odpovídající odměny. Výsluhu lze získat za deset a dvacet let služby, dříve jen za dvacet. Evidentně jsou tedy zvýhodněni déle sloužící vyšší důstojníci na vyšších pozicích.

Zajímavé je, že především na ministerstvu obrany pobírají výsluhy mnozí bývalí důstojníci, kteří by na ně vlastně neměli mít ani nárok. Jen jim byly počátkem devadesátých let včas upraveny pozice, aby jim mohl nárok vzniknout. Když jsem na to upozorňoval, byl jsem odejit. Ukázkový podvod a zneužití zákonů, ale nikoho z ministrů obrany nebo financí to dodnes nezajímalo, přestože každý takový bývalý důstojník si přišel za dvacet a více let na více než dva milióny korun z kapes daňových poplatníků. Někdo za to přece nese zodpovědnost.

Ministr Stropnický se sice pokusil, místy i úspěšně, nastolit pořádek, ale podle informací z ministerstva se již také ocitl za takzvanou skleněnou zdí.

Místo řešení reálných problémů se politici i občané hádají kolem dopisu doktora Obrtela, který má koneckonců na svůj názor plné právo, a nadávají či závidí vojákům, kteří mnohdy v nelehkých podmínkách plní úkoly, které jim zadávají volení politici. Není to trochu divné?