KOMENTÁŘ: Finlandizace je cinknutá historií – Antonín Rašek

Nemyslím si, že jde jen o pojmosloví, nevhodně zvolený termín. Tzv. finlandizace byla specifický vztah mezi velmocí a sousedním malým státem, konkrétně mezi Sovětským svazem a Finskem po druhé světové válce. Malý tu byl pod rozhodujícím vlivem velkého.

Tento vztah byl i v roce 1947 kodifikován v Pařížské smlouvě. Finům zajišťoval jistou suverenitu za předpokladu, budou-li respektovat sovětskou zahraniční politiku a nevstoupí do žádné vojenské aliance.

Takové řešení nemá sedm desítek let od druhé světové války naději na úspěch. Stejně jako nedávný šestibodový návrh rakouský, který se také vrací k poválečnému uspořádání Rakouska. Znamenalo by to vrátit se k politice sfér velmocenských vlivů, která jakkoli ze světa nezmizela, oficiální návrat k ní má blízko k politické sebevraždě.

Proto někteří politici a komentátoři spíš než o finlandizaci uvažují o neutralizaci Ukrajiny. Tedy aby měla status jako Finsko, Švédsko, Rakousko, Irsko a Švýcarsko. Jenže ty už kromě posledního jsou všechny členy Evropské unie, která má vlastní bezpečnostní politiku, takže o neutralitě těchto států můžeme uvažovat jen s velkou tolerancí.

Lze tedy při srovnání minulých a současných podmínek hledat a najít řešení? Asi už bychom se neměli vracet k historickým analogiím a příkladům, protože neodpovídají současné geopolitické situaci. Ani tedy předem anticipovat možné budoucí uspořádání a směřovat k němu. To ukáže až budoucí vývoj.

V první fázi je nutné situaci na Ukrajině stabilizovat. Ukrajinští představitelé si musí vlastní a zmíněnou geopolitickou situaci uvědomit a soustředit se na rekonstrukci země. Ne slovy svých generálů ještě víc zneklidňovat okolní země, že k zásadnímu vojenskému střetnutí na Ukrajině teprve dojde. Je přitom tragické, když sousední Lukašenkovo autoritářské Bělorusko od rozpadu Sovětského svazu zdvojnásobilo svůj HDP, kdežto na Ukrajině se snížil na polovinu. Dluhy má větší než náš roční HDP. Ty určitě nesníží prodlužování ozbrojeného střetnutí.

Spoléhat za této situace, že se postavení Ukrajiny dalším sbližováním s Evropskou unií a Severoatlantickou aliancí bez převažujícího vlastního přičinění a pod vedením oligarchů zlepší nebo vyřeší, je iluzí. Pomoc může nanejvýš jen zčásti překročit hranici solidarity a charity. Víc by snad bylo reálně možné za předpokladu, že by západní instituce měly jen jedno ohnisko napětí, kdyby tu nebyl Blízký a Střední východ, kolabující Afrika a stále ještě situace na Balkáně, nyní konkrétně v Bosně a Hercegovině. A odevšad k nám putují migranti. Dokonce vyškolení v boji za tzv. Islámský stát.

Česká politika vůči Ukrajině jistě není bez vážných problémů. Ale pokud jde obecně o migraci, aniž by bylo již rozhodnuto o možných kvótách, dali jsme předem najevo náš postoj. Hlavní tíhu by měly nést koloniální země, dále státy, kterým v rozvoji pomohli zahraniční pracovníci, a nakonec ty vlády, které se nejaktivněji podílely na ozbrojených aktivitách v zemích, odkud migranti přicházejí.

To se za poslední čtvrtstoletí týká také nás, když jsme se na zahraničních misích podíleli spíše ze solidarity s ostatním zeměmi a migrantů u nás pracovalo ve srovnání s jinými zeměmi málo. Neplatí to ale právě o Ukrajincích, kterých je stále u nás kolem dvou set tisíc, a mám proto k nim jisté povinnosti.