KOMENTÁŘ: Válka s islámským státem - Martin Koller

Současnému Evropanovi se mohou náboženské války stát jakousi otázkou dávné minulosti. Bohužel opak je pravdou. Prakticky až na jednu výjimku, a to Anderse Breivika, spáchali všechny velké teroristické útoky ve světě za posledních deset let i déle lidé, kteří se zaštiťují islámem. Ale i jediný evropský neislámský terorista v poslední dekádě zaútočil ve vztahu k islámu, na jehož nebezpečnou expanzi do Evropy chtěl svým nerozmyslným činem upozornit.

Rovněž odpalovači raket proti civilním aglomeracím a další terorističtí útočníci proti Izraeli se v současnosti ohánějí víc islámem než Palestinou. Nelze proto přehlédnout, že islám se z náboženského vyznání stává stále více ideologií agresivní a expanzivní politiky. Nejinak je tomu i v Iráku.

Je nepopiratelným faktem, že vývoj v Iráku po válkách proti Saddámu Husajnovi má daleko k předpokládané svobodě, demokracii a lidským právům. Spolupráce koaličních sil se šíitskou agresivní formou islámu se ukázala jako kontraproduktivní. Byla vybudována velká, ale nepříliš spolehlivá armáda a policie. Zahraniční instruktoři se shodovali v tom, že cvičí ve dne vojáky a policisty, kteří jsou v noci teroristy. Jenže všechny problémy zakrývala mohutná názorově jednotná propaganda v médiích a potlačování jakékoli kritiky.

Místo mírového vývoje vypukla dlouhá občanská válka, která však byla namířena především proti spojeneckým vojákům. Po odchodu většiny z nich roku 2011 se situace nezlepšila. Stát se fakticky rozdělil na tři enklávy, které jsou obývané arabskými sunnity, šíity a Kurdy. Válčí tedy mezi sebou náboženská vyznání i etnika. Sever a jih země jsou navíc důležitými zdroji ropy, což může při narušení těžby nebo přepravy ovlivňovat i její ceny ve světě.

Spory mezi sunnity a šíity lze přirovnat k válkám mezi katolíky a protestanty v Evropě před několika sty lety. Nepřátelské vztahy z dob počátků expanze islámu však obě náboženské skupiny berou velmi vážně i ve 21. století.

V období vlády Saddáma Husajna ovládali Irák menšinoví sunnité, kteří tvoří zhruba o něco více než třetinu obyvatel, soustředění především v levicové straně Baas. Po okupaci spojeneckými armádami se situace otočila. Sunnité se stali pronásledovanou menšinou. Ale ani šíité se nepřetrhli vděčností a vedli válku proti osvoboditelům, podporovanou především z Íránu. Výrazně se angažovala šíitská Mahdího armáda sponzorovaná z Íránu. Opět se potvrdil fakt, že ozbrojení misionáři nejsou vítáni nikde. Pouze Kurdové spolupracovali se spojenci a vytvořili jedinou bezpečnou enklávu v Iráku.

Za posledních dvanáct let došlo v Iráku možná k větší netoleranci mezi náboženstvími a etniky než za vlády Saddáma Husajna. Dokladem je vyhnání křesťanské menšiny z jihu do zahraničí a Kurdistánu a pomalá snaha o ekonomickou likvidaci sunnitské menšiny. To vše bez zájmu okupačních vojsk a zahraničních politických expertů. O práci přišla díky iráckému lustračnímu zákonu většina sunnitskýh vojáků a policistů.

V nich se tak stát zbavil mnoha odborníků a zároveň získal přesvědčené a profesně připravené nepřátele. Sunnité se přitom dostali do kuriózní situace, kdy byli v omezené míře podporováni i ze sunitských ropných království, která jsou spojenci USA. Příslušníci strany Baas byli nábožensky dost laxní, možno říci, že z hlediska ortodoxních muslimů neměli daleko k nevěřícím. Ale útlak z nich udělal zapálené sunnitské islamisty jako důkaz faktu, že násilí plodí násilí.

Islámská organizace ISIL (Islámský stát v Levantě) vlastně není úplnou novinkou. Používají se pro ni i jiná označení, například IS. V podstatě je produktem Al Kajdy působící v Iráku ve spolupráci se sunnity od roku 2003. Svoje teroristické útoky přesunula po odchodu koaličních vojsk v roce 2011 rovněž do Sýrie. Tam se zapojila do boje islamistických formací podporovaných především ze Saúdské Arábie proti prezidentu Asadovi.

Šíité byli naopak dlouhodobě sponzorováni z Íránu, dlouhodobého nepřítele USA. V podstatě nesmyslné napětí a ozbrojené střety nakonec vedly v minulém roce k útoku irácké armády na protestní tábor sunnitů. Jenže sunnitské kmenové milice armádu zahnaly a vypukla další občanská válka.

Sunnité aktuálně tvoří naprostou většinu příslušníků organizace ISIL, která vyhlásila v lednu tohoto roku vlastní stát. V červnu následovalo vyhlášení chalífátu, tedy v podstatě státu řízeného nábožensko-politickým vůdcem Abú Bakrem al-Bagdádím. Ten by měl zahrnovat nejen Irák, ale řadu dalších zemí v severní Africe, Turecko a dokonce i Španělsko.

Jejich ozbrojené formace mají podle navýšeného odhadu amerických specialistů kolem 20 000 příslušníků v Iráku a 10 000 v Sýrii. Pravděpodobně se k nim přidala i část z tisíců Palestinců, kteří žili v Iráku po vyhnání z Libanonu a emirátů. Jsou považováni za zkušené a tvrdé bojovníky. Proti nim stojí 271 000 příslušníků irácké armády a 531 000 příslušníků sil ministerstva vnitra. Když se k tomu přidá Národní garda, záložáci a různé milice je to více než milion ozbrojenců. Přitom Irák má pouze 30 milionů obyvatel a třetina z nich jsou navíc sympatizanti ISIL.

Ve výzbroji irácké armády jsou nezanedbatelné počty moderních tanků včetně amerických M1 Abrams, dělostřeleckých systémů, vrtulníky a menší množství bojových letounů. Přesto armáda a policie léta cvičená americkými, ale i českými instruktory před bojovníky ISIL doslova utekla. Ze 140 tanků M1 jich bojovníci ISIL zničili třetinu. Nelze si nevzpomenout na čínské přísloví o papírovém tygrovi. Tvrdě bojovaly údajně pouze kurdské milice Pešmergů, které bránily svoje osady, města a rodiny. Mají minimálně kolem 200 000 bojovníků, ale přesto je ISIL zatlačila do defenzívy.

Situace z hlediska kontroly území je v podstatě nejasná. ISIL drží v Iráku asi třetinu území ve dvou ucelených prostorech na sever a východ od Bagdádu, ale bojuje se na několika dalších oddělených frontách, takže uvedené dobyté plochy budou možná větší. Bojovníci ISIL obsadili část ropných nalezišť v oblasti Kirkúku, ukořistili peníze z bank a získali v boji s iráckou armádou tanky, obrněná vozidla, dělostřelectvo a údajně i vrtulníky.

Vše proběhlo velkou rychlostí. To svědčí jednak o vysoké operační schopnosti ISIL a zároveň o bídné úrovni iráckých ozbrojených složek. Nelze vyloučit, že část výzbroje ISIL pochází i z Libye.

Vraždění zajatců a teror proti civilnímu obyvatelstvu je bohužel v islámských končinách obvyklou záležitostí. Mohli jsme ho vidět v Kosovu, Afghánistánu, Libyi, Sýrii, Súdánu, Mali i jinde. Irák tedy není výjimkou. Stejné je to i s novináři a některými humanitárními pracovníky, kteří jsou, v některých případech pravděpodobně oprávněně, podezříváni ze špionáže ve prospěch USA.

Obecně lze konstatovat, že armády Iráku ale rovněž například Afghánistánu vycvičené specialisty NATO a vybavené moderní výzbrojí mají nízkou bojovou morálku ve střetu se slabším a hůře vyzbrojeným protivníkem. Neustálé drilování a slavnostní přehlídky moc nepomáhají. Důvodem jsou především nepřekonatelné středověké kmenové rozdělení společnosti, profesní i morální neschopnost politicky jmenovaného velitelského sboru, organizační a ekonomické nepořádky a korupce v ozbrojených silách. V neposlední řadě je to nechuť mnoha vojáků bojovat za proamerickou vládu.

Problémem může být i budování nové irácké armády podle amerického vzoru a taktiky, která je vytvořena pro placené žoldáky v útočné válce na cizím území bez podpory obyvatelstva. Přitom se spoléhá na mnohdy strnulé lpění na předpisech, převahu palebné síly, všemožné špičkové technologie, letectvo a snahu vyhnout se kontaktnímu boji.

Na straně ISIL je evidentně vysoká bojová morálka a pružné využívání dlouhodobých zkušeností z asymetrického konfliktu, to vše spojené s detailní znalostí bojiště a podporou civilního obyvatelstva. Dokladem je fakt, že postup ISIL se zpomalil v oblastech s většinou šíitského obyvatelstva.

Občanská válka v Iráku je plná paradoxů. Kromě bojové impotence hypertrofovaných vládních ozbrojených sil je zde základní otázka válek současnosti. Kdo a čí je přítel a kdo nepřítel, případně kdo je kdo?

Mnohdy přestávají platit známá rozlišení a oficiálně prezentované ideologie. Na straně irácké vlády bojují američtí instruktoři, ruští dobrovolníci, ale rovněž příslušníci íránských revolučních gard a dokonce i znovu mobilizovaní bojovníci (podle západních médií obvykle teroristé) Mahdího armády. Americké letectvo provádí nálety na vojáky ISIL i ropná naleziště pod jejich kontrolou. Avšak především bez včasné ruské a íránské pomoci a dodávek bitevních letounů Su-25, včetně pilotů by pravděpodobně padl i Bagdád a s ním i výsledky deseti let nasazení vojáků USA a NATO v Iráku.

Ruští žoldáci či vojáci na dovolené vlastně létají společně s Američany v boji proti islamistům. Chvála bohu, že aspoň tam se shodnou. Proti ISIL bojuje i syrská armáda, kterou podporuje Rusko a rovněž Írán a nepříliš hlasitě pravděpodobně i Čína. Přitom islamističtí teroristé bojující proti syrské vládě, pravděpodobně včetně části bojovníků ISIL, byli cvičeni v Jordánsku s americkou podporou.

Naopak americká letadla bombardují ISIL v Sýrii, přičemž není jisté, zda občas nezasáhnou i nějaké vládní vojáky a cíle. Vzniká zde naprostý paradox, kdy Írán, dlouhodobě nejhorší nepřítel USA bojuje za americké zájmy a Rusko, které je aktuálně cílem ekonomického nátlaku ze strany USA a jeho evropských spojenců bojuje rovněž za americké zájmy. Obě země samozřejmě bojují i za svoje zájmy.

Rusku jde o vliv a stabilitu v oblasti, přičemž jedním z hlavních ropných těžařů v Iráku je ruský Lukoil. Írán předpokládá, že průběžně dojde k rozpadu rozvráceného Iráku a získá jeho značnou část, včetně ropných zdrojů na jihu. Tím by dostal pod kontrolu nezanedbatelnou část světové produkce ropy a produktovodů v tamním teritoriu a posílil svoji velmocenskou pozici v regionu.

Na severní ropné zdroje si brousí zuby Turecko, které se stále více islamizuje a uvolňuje ze spolupráce s NATO. Pomáhat mu má i turecká menšina na severu Iráku a početní agenti kurdského původu, kteří pracují pro tureckou zpravodajskou službu. Vzhledem k rostoucímu nepřátelství mezi NATO a Ruskem může dojít i k dalšímu vojenskému sblížení s Íránem. Irák už minulý rok podepsal s Íránem smlouvu o vojenské spolupráci.

Jen opravdu naivní politik může předpokládat, že dodávky amerických zbraní do Iráku se nestanou technologickými vzorky pro íránský, případně i ruský vojenský průmysl. Vyvstává tedy otázka jak smysluplnosti a efektivnosti deseti let boje proti mezinárodnímu terorismu v Iráku, tak budoucího vývoje země ve vztahu k USA a zemím NATO, včetně naší republiky. Nebylo by nakonec efektivnější a všestranně levnější ponechat u moci kontrolovanou a vojensky limitovanou vládu Saddáma Husajna a odtrhnout Kurdistán od Iráku, případně Irák řízeně rozdělit pod mezinárodní kontrolou na tři části už v roce 2003?

Tehdy se teroristé v Iráku téměř nevyskytovali, a pokud ano byli pod tvrdou kontrolou, dnes se to tam jimi jen hemží. V nesmírně složité situaci je Izrael, který dlouhodobě čelí agresivním islamistickým útokům a společný boj amerických instruktorů a letectva s Íránskými revolučními gardami a letci proti ISIL může vést k nárůstu tolerance USA k Íránským velmocenským ambicím. Přitom není daleko doba, kdy EU vyhlásila a realizovala sankce proti Íránu, které vedly k všeobecnému růstu pohonných hmot s dopadem na většinu občanů.

Oblast, v níž se bojuje desítky let, se evidentně stává důležitým bojištěm o budoucnost světa.