KOMENTÁŘ: Hrozí třetí světová nebo velká náboženská? - Alex Švamberk

Postup Ruska, které anektovalo Krym a podporovalo separatisty na východě Ukrajiny, provázely vyhrocené protiruské výroky, kolikrát až jednostranné. Doby rozděleného světa přece jen nejsou tak vzdálené, Ukrajina neleží na opačném konci světa a stín studené vláky, která mohla kdykoli přerůst v jadernou, ještě nezmizel z paměti.

Ovšem i v případě nástupu islámských bojovníků svaté války tu jsou historické konotace. Nábožensky motivované střety křesťanů a muslimů trvají po staletí, i když po první světové válce, která vedla k rozpadu Osmanské říše, ustoupily do pozadí, protože se Turecko změnilo v sekulární zemi. Hlavně se však objevily aktuálně mnohem nebezpečnější ideologie, jako byl komunismus, fašismus a nacismus, který dokonce spojil demokratický svět s komunisty, než se oba antagonistické bloky proti sobě opět postavily.

Od osmdesátých let se ale na scénu opět začal vracet muslimský fundamentalismus a střety s islámskými radikály nabývají na intenzitě.

V Afghánistánu s nimi vedou Spojené státy v rámci mezinárodních sil ISAF nejdelší válku ve své historii, paradoxně zahájenou kvůli útokům teroristické Al-Káidy hnané vahábitským radikalismem jen deset let poté, co Západem vyzbrojení afghánští mudžáhidové porazili intervenující sovětská vojska.

Američané se ale se sunnitskými radikály tvrdě střetli i v Iráku poté, co svrhli Saddáma Husajna. Ukázalo se, že představovali mnohem tvrdší oříšek než početná irácká armáda. Na pozice bojovníků džihádu americké bezpilotní letouny útočily i v kmenových oblastech v sousedním Pákistánu, v Jemenu nebo v Somálsku. V Mali proti nim loni zasahovala Francie. Akce proti nim jsou pravidelné, ale většinou nevzbuzují větší pozornost, protože se odehrávají v odlehlých zemích. Občas se objeví hlášení o úspěchu – to když se podaří zabít některého z polních velitelů, někdy rozvíří vody kritika použití dronů, protože při jejich úderech umírají civilisté.

Zhoršující se bezpečnostní situace kvůli rostoucí aktivitě islámských radikálů v široké oblasti se nanejvýš zmiňovala, když zničili památky v Timbuktu nebo když se kvůli hrozbě útoků z jejich strany musela přenést Rallye Dakar do Jižní Ameriky.

Až letos se ukázalo, jak je ve skutečnosti situace vážná a že Západ nebo v tomto případě spíše křesťanský či ještě lépe nemuslimský svět čelí skutečně vážné hrozbě. Naplno se to projevilo v Iráku, kde Islámský stát na začátku roku po syrské provincii Rakka dobyl města Ramádí a Fallúdža západně od Bagdádu. V červnu skupina obsadila sever země včetně dvoumiliónového Mosulu.

Jeho vůdce abú Bakr Bagdádí pak vyhlásil chalífát a zveřejnil plán obnovit ho v celém historickém rozsahu, tedy od severní Afriky až po Afghánistán, Španělsko a Balkán samozřejmě nevyjímaje. Zatímco v případě posledních dvou oblastí je to spíše jen sen, v dalších regionech je to vážná hrozba.

V Mali vzbouřenci opět obsadili pouštní oblasti na severovýchodě. Mauritánie je už dlouhodobě považovaná za extrémně nebezpečnou. Výrazně se zhoršila situace v Libyi, kde po pádu Muammara Kaddáfího spolu bojují znesvářené milice a stále větší převahu mezi nimi získávají islamisté. Libye se tak pomalu mění v další Somálsko, v zemi bez ústřední vlády, jejíž značnou část ovládají Al-Káidě věrné milice Aš-Šabáb.

Na severovýchodě Nigérie kontroluje militantní skupina Boko Haram většinu státu Borno, kde už vyhlásila chalífát. Jen není jasné, zda jde o separátní akci inspirovanou Islámským státem, což je pravděpodobnější, nebo to bylo koordinováno s Bagdádím. I občanská válka v Sýrii se už proměnila z boje demokratických sil proti diktátorovi ve střet Bašára Asada s radikálními muslimskými skupinami, které oslabuje jen to, že Islámský stát tam bojuje kromě syrské armády také se znepřátelenou skupinou An-Nusra věrnou al-Káidě. Jedna z afghánských povstaleckých skupin Hezbe islámí už naznačila, že je ochotna složit přísahu věrnosti Islámskému státu. Vůdce Al-Káidy Ajmán Zavahrí pak oznámil vznik buňky pro Indii, Bangladéš a Barmu s tím, že oblasti obývané muslimy by se měly připojit k chalífátu.

Často zmiňované napětí mezi Al-Káidou a z jejího lůna vyhnaným Islámským státem nelze přeceňovat, spolu sice bojují, ale cíle mají podobné. Islámský stát v nich pouze zašel dál a jasněji je definoval, což mu získalo mezi muslimskými radikály řadu příznivců. Rozpad Osmanské říše neznamenal konce ideje chalífátu, společného prostoru muslimů, kde by platilo islámské právo šaría. Touhy po jeho obnovení nezmizely, i panarabismus byl svým způsobem jejich projevem. Nyní se ale vracejí otevřeně.

A objevují se nejen mezi bojovníky džihádu s kalašnikovem a RPG, už v roce 2011 předseda tuniské Strany obnovy Hamádí Džibálí hovořil o obnovení chalífátu. V Egyptě salafistická strana Núr šla ještě dále než politické křídlo později odstaveného a zakázaného Muslimského bratrstva a požadovala striktní dodržování práva šaría.

Jednotná idea islamistické skupiny sjednocuje, přestože jsou mnohdy roztříštěné a v boji o moc by se pustily jedna do druhé, což také činí. Jakmile však čelí tlaku zvenčí, semknou se. Konflikty na jednotlivých bojištích jsou součástí většího střetu, i když to na první pohled nemusí být patrné. První a druhá světová válka vytvořila představu, že válka probíhá kontinuálně na rozsáhlém bojišti, kde jsou jasně definované fronty a to, které území kdo ovládá. A že jde především o střet států.

Většina válek však takto nevypadala. A není nutné se vracet jen do dob antiky k tažení Alexandra Velikého. Stoletou válku stejně jako třicetiletou přerušovala období mírů, než se konflikty opět rozhořely. Ještě v předminulém století běžně armády táhly krajem, než se někde utkaly s protivníkem. Útočilo se na sídelní města, tak jako to dělá nyní Islámský stát. A náboženské války, k nimž boj sunnitských radikálů patří, nectily hranice, ale štěpily jednotlivé země a oblasti.

Americký prezident George Bush se v mnohém mýlil a býval právem vysmíván. Když však mluvil o globální vláce proti terorismu, která je součástí sílícího konfliktu, tak moc nepřeháněl. Válka proti terorismu je jednou z fází boje se sunnitskými radikály.

Ten sice není celosvětový, zatím zasahuje jen dva kontinenty, takže označovat ho za třetí světovou by bylo nadnesené, ale rozhodně ho nelze marginalizovat tím, že by se chápal jako osamocené konflikty s pár radikály a v duchu doby se vyhýbat raději i slovu válka. Už proto, že pro radikály je ozbrojený džihád v každé oblasti součástí jednoho velkého boje proti nevěřícím. Proto Zavahrí mluví o Indii, která už zažila mnoho střetů mezi hinduisty, sikhy a muslimy, a Barmě, kde se s muslimy střetávají buddhisté.

A islámští vůdci dobře vědí, jak na staré archetypy ohrožení islámu křižáckými taženími Západu, velkého Satana a sionistů nalákat kanónenfutr pro dosažení svých cílů.

A také je nutné si uvědomit, že Moskva, přestože za studené války stála na opačné straně než Washington, je pro ně stejným nepřítelem jako Západ, neboť chalífát by měl zahrnovat i Krym a kavkazské regiony na jihu Ruska, kde už dlouho bojovníci džihádu aktivní jsou. Islámští radikálové dokážou využívat rozpory u svých protivníků pro své cíle, což už mnohokrát prokázali.