Článek
Představte si, že čtete komentář a sledujete myšlenky autora, který řečeno slovy Járy Cimrmana není schopen myšlenku udržet, myšlenky se pustit, myšlenku předat. Nevadí, ctěný čtenář, sám úctyhodného věku stejně zapomněl, o čem že se to vlastně píše.
Lékař provádí laparoskopickou operaci s počínajícím Parkinsonem. Sestra s Alzheimerem ve spolupráci s anesteziologem zapomněli pacienta v narkóze již 368 dní. Ten však naštěstí příbuzným nechybí, nejsou na tom jinak. Na Malé Straně důležitému návrhu nevěnuje pozornost 201 starců a stařenek, 201 hlasů zní hlubokým dechem spánku Poslaneckou sněmovnou.
Večer možná bude divadelní představení. Herec s šedým zákalem již spadl mezi publikum hledaje svou scénářem předepsanou pozici. Následují ladné pohyby hry Rusalky s chodítky a na kolečkových křeslech. Filharmonický orchestr se zvedá a přichází, už jsou komplet, najednou však tři mrtvice. Tak zase nic. Nevadí, stejně nevím, kde jsem a proč. Čas pozvolna ubíhá, den za dnem, nerozlišuji. A pak, najednou, důchod! Druhý den ráno v bance mladý asistent radí šéfovi – je třeba vybrat peníze z penzijního spoření. Když už se dožil, jistě na něj spořílek zapomněl.
Ale není to tak černé, pokud mají demografové pravdu, čeká nás také nárůst pracovních míst. Dobrovolně přicházející asistenti z třetích zemí budou mít žně. Zcela jistě budeme my, bělovlasí svěřenci, potřebovat ráno vzbudit. Následně říct kam máme jít. Až tam přijdeme, budeme potřebovat vědět, co tam máme dělat a kde jsme. Pak upozornit na konec pracovní doby, že je potřeba jít domů a opět - kde že to vlastně jsme.
Sice nevím přesně, jaký bude svět v budoucnosti, ale jsem si jistý, že se dobře pobavíme. Raději bych však žil ve společnosti, kde si zaslouženě budeme užívat prodlouženého věku. A zdraví a podzim života strávíme v klidu. U naprosté většiny povolání si totiž nedokážu představit jejich plnou produktivitu.
Způsoby, jak se tomuto tragikomickému scénáři vyhnout, jsou dva. Zvýšit porodnost nebo přilákat za jasných pravidel kvalitní pracovníky z třetích zemí. Pokud tedy nejsme schopni podpořit aktivně zvyšování populace, je načase zamyslet se nad imigrační politikou. Ta má dosud pouze vágní pravidla, unijně nesjednocené. Je potřeba pevně stanovit daný rámec, včetně testů schopností, který nám zaručí žádoucí příliv pracovních sil. Dojde tak sice možná k demografické proměně, ale vyhneme se světu přesluhujících a unavených pracovníků, kteří by si za celoživotní práci zasloužili více.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.