KOMENTÁŘ: Upadá Západ? - Jiří Pehe

Otázkou ale je, zda to, čeho jsme svědky, není jen redistribuce globálního bohatství. Jinými slovy, svět, jak ukazují údaje o globálním hrubém produktu, postupně bohatne, a to i po krizi z roku 2008, ale některé země, zejména mimo západní civilizaci, bohatnou rychleji než jiné. Západ přitom výrazně nechudne, spíše jen stagnuje.

Nové ekonomicky úspěšné země charakterizuje, že přijaly ekonomické a technologické postupy i inovace, které se zrodily na Západě, a zásluhou i řady dalších faktorů se následně byly schopny etablovat jako tzv. nové trhy. K těmto faktorům patří především proces globalizace, který nesmírně zrychlil přesuny zboží i financí v globálním měřítku.

Tzv. nové trhy těží v tomto procesu zejména z toho, že nabízejí levnou pracovní sílu, a často se přitom neobtěžují se zaváděním sociálních, lidskoprávních a pracovních standardů běžných na Západě. Skutečnost, že ve 21. století mohou praktikovat „kapitalismus“, tak jak ho znala Evropa v 19. století, jim dočasně dává nemalou kompetitivní výhodu.

Spolu s historikem Niallem Fergusonem bychom ale mohli argumentovat, že úspěch těchto nových ekonomik je ve skutečnosti triumfem Západu, protože je možný jen díky přijetí řady postupů, které byly vynalezeny právě tam. Problém je v tom, že v mnohém jde o triumf dnešních západních technologických vymožeností a ekonomických postupů v politicko-sociálním prostředí, které by byly na Západě nepředstavitelné.

Zatímco Západ se během posledního století postupně zdemokratizoval, přičemž poslední vlna demokratizace proběhla ve východní Evropě po roce 1989, některé země, které se nyní prosazují v globální ekonomice, demokraciemi nejsou. A bohužel se ukazuje, že v systému globálního kapitalismu to může být výhoda.

Zatímco západní země jsou obtíženy pomalým demokratickým rozhodováním a množstvím standardů, které během posledních desetiletí přijaly, země jako Čína se ve vztazích s globálním kapitálem mohou chovat „flexibilně“. To je pro nadnárodní korporace obrovské lákadlo.

Ekonomický úspěch zemí, jako je Čína, tak zdaleka není jen jakýmsi „domácím“ ekonomickým zázrakem. Je to v mnohém „úspěch“ nadnárodních korporací dosahovaný v lokálních (kupříkladu čínských, indických, indonéských nebo brazilských) podmínkách s pomocí ignorování pracovních, sociálních a ekologických standardů, které tytéž korporace musejí respektovat v domovských západních zemích či obecně na Západě.

Západ v podobě globálního kapitalismu, jemuž vládnou nadnárodní korporace, které vesměs vznikly v USA a Evropě, tak obrazně řečeno dostává na frak od vlastního džina, kterého v posledních desetiletích pustil ven z láhve. Globálně fungující trhy totiž využívají argument „pružných“ a levných nových trhů k tomu, aby v podobě neoliberální politiky nutily k opouštění různých sociálních standardů i západní země. Dozvídáme se tak, že sociální stát se přežil nebo že západní státy musejí drasticky šetřit.

Západní demokracie mají tváří v tvář tomuto rostoucímu tlaku nadnárodního kapitálu dvě základní možnosti. V nejradikálnější podobě bychom je mohli definovat tak, že se buď budou pokoušet přizpůsobit „Číně“, anebo budou požadovat, aby se „Čína“ přizpůsobila jim.

Při nadvládě globálně působících trhů nad národními demokraciemi, které rozhodují vesměs „lokálně“, vidíme, že se zatím spíše uplatňuje první ze dvou přístupů. Roste tlak na to, aby se západní země zbavily údajně drahých sociálních států, „velké peníze“ také korumpují demokratickou politiku. V zahraniční politice pak celá řada těchto zemí praktikuje oportunistické přehlížení toho, že mnohé z nových ekonomických mocností porušují lidská práva, utiskují opozici, a nedodržují sociální a ani pracovní standardy, na něž jsme zvyklí.

Obrazně řečeno, většina západních zemí se pod tlakem nové reality globálních trhů, z nichž ty nejlukrativnější se otevírají v zemích, jako je Čína, přestala ohlížet na to, zda zboží vyrobené v těchto zemích bylo kupříkladu vyprodukováno s pomocí otrocké práce nebo v otřesných podmínkách.

Druhý přístup - tedy mnohem razantnější požadavky na dodržování nejrůznějších u nás běžných ekonomických i politických standardů a postupů - je bohužel zatím málo pravděpodobný i proto, že globalizace politiky, zejména té demokratické, probíhá mnohem pomaleji, než proběhla globalizace trhů a technologií. Přesto právě tento druhý přístup je jedinou nadějí, že celý proces překotné globalizace a vzniku nových ekonomických mocností neskončí tak, že liberální demokracie, s jejím systémem lidských a sociálních práv, zajde na úbytě.

Je zde samozřejmě, jako vždy i „třetí cesta“. Ta spočívá v naději, že rychlá ekonomická modernizace autoritářských zemí, či zemí s omezenou demokracií, vytvoří sama tlak ze strany nových středních tříd v těchto zemích na demokratizaci po západním vzoru. I v Evropě a USA kapitalismus nejprve raketově rostl i kvůli masovému „vykořisťování“. Zároveň tak ale chtě nechtě vytvářel zárodky nových středních tříd, i v dělnictvu, které odmítaly nedůstojné podmínky práce a nespravedlivé rozdělování zisku.

Jelikož tento proces „humanizace“ kapitalismu, který šel v mnoha zemích ruku v ruce s politickou demokratizací, se také jako první odehrál na Západě, mohli bychom argumentovat, že až se odehraje v nových ekonomických mocnostech, bude to do jisté míry též forma „pozápadnění“. V autoritářských zemích, jako je Čína, lze očekávat v souvislosti s tímto procesem demokratizační tendence, v zemích s již jakous takous demokracií, jako je Indie, lze stejně jako kdysi v demokratické Velké Británii očekávat postupnou „humanizaci“ fungování trhu.

Možná je tedy současná defenziva Západu jen dočasný jev. Je totiž docela dobře možné, že skutečně účinný politický tlak na „humanizaci“ globálně fungujících trhů bude možný teprve tehdy, až rapidní bohatnutí zemí, jako je Čína, tyto země politicky změní tak, že i ony budou požadovat, aby se vytvořily globálně fungující politické instituce, které budou schopny globální kapitál účinně regulovat.