Není snadné tomu všemu porozumět. Ale vzpomněl jsem si, jak jsem dnes četl článek „Jak získat bakalářský titul z mezinárodních vztahů v pěti minutách“. Nejedná se přitom o inzerát na studium na pochybné univerzitě. Hvězda oboru Stephen Walt v něm shrnuje pět věcí, které si bude absolvent pamatovat ještě po pěti letech. Není toho moc, ale těch pět obecných věcí vlastně umožní pochopit velmi mnoho.

Walt dává na první místo koncept anarchie. Vychází to na něj podle abecedy. A není to špatná volba. Navíc je to dnes přesně rok a týden, kdy zemřel profesor Kenneth Waltz, člověk, který anarchii posunul na přední místo studia mezinárodních vztahů. Snad by stálo za to si ho připomenout.

Na prvním místě je třeba říct, že anarchií se nemyslí totální bezvládí, kde si každý dělá, co chce. Znamená však, že mezinárodní systém nemá žádnou ústřední autoritu, ke které se mohou státy odvolat a jejíž rozhodnutí musejí respektovat. Ukrajina si může na Rusko stěžovat, kde chce, ale nejspíš jí to nebude nic platné. A stejná nepravidla platila pro Irák v roce 2003, Srbsko v roce 1999, Československo v roce 1968 a 1938. Stěžovat si tedy vlastně můžete, ale zadostiučinění dosáhnete, pouze pokud seženete někoho silnějšího. Toho, kdo donutí obviněného.

V takovém systému si však nemůžete být příliš jistí svou budoucností. Rusko se již řadu let cítí ohroženo expanzí NATO. Jenže ta samá expanze NATO pro změnu vychází z toho, že se východoevropské státy cítí ohroženy Ruskem. A cítily se tak i v době, kdy bylo Rusko v devadesátých letech strašně slabé. Přitom Rusko v době rozšíření NATO téměř určitě žádnou invazi na západ neplánovalo. Ale stejně tak NATO neplánovalo invazi do Ruska. Jenže v anarchii nikdy nevíte a chyba se často neodpouští.

Naštěstí to ale neplatí absolutně. Mistr elegantních teorií Waltz hodně zanedbal, aby svět vysvětlil jednoduše. I v anarchii mezi státy může vzniknout důvěra, pravidla chování, až přátelská náklonnost. Není to jednoduché. Chce to čas. A moc příkladů neexistuje. Ale jsou. Kanada žije v míru, bez strachu z USA, přestože by jí mohl jižní soused kdykoliv obsadit. Dalším příkladem je i poválečná Evropa. Máme štěstí, že v ní můžeme žít. A měli bychom si toho vážit.