Článek
Ve skutečnosti by europoslanci měli mít na mysli především zájmy Evropanů. Nikoliv kupříkladu Evropanů českých proti třeba těm německým nebo francouzským, nebo, popřípadě, jak se u nás traduje už od dob národního obrození, „proti všem“. Jako husité.
Evropský parlament není jakousi mozaikou národních reprezentací. Skládá se nikoliv z národních frakcí, ale z frakcí, které vznikají okolo společných ideologií. Největší je frakce křesťanských demokratů, následovaná socialisty, liberály, zelenými a euroskeptickými konzervativci. Plejádu uzavírají frakce sdružující extrémní levici i extrémní pravici.
Jakkoliv národní zájmy lze jistě prosazovat i skrze jednotlivé ideologie, budou se pohledy na to, co je dobré kupříkladu pro Česko, dost lišit v závislosti na tom, zda máme co do činění se socialistou, křesťanským demokratem, zeleným nebo konzervativcem. Navíc členové různých frakcí v EP nemají při hlasování příliš velký manévrovací prostor, jakmile se jejich frakce shodne na společném postupu.
Více toho mohou pro svoji zemi dosáhnout v různých výborech či v dalších fórech, kde mohou využít svého vlivu. Jenže jakkoliv se nám někteří čeští europoslanci snaží namluvit, že nedělají skoro nic jiného, než že hrdinně bojují za záchranu olomouckých syrečků nebo pomazánkového másla, hlavní náplní jejich činnosti je posuzování nejrůznější evropské legislativy a hlasování o ní.
Když tedy volíme do EP, měli bychom si být vědomi, že dáváme svůj hlas kandidátům, kteří budou přijímat či odmítat evropské normy, které budou mít zásadní dopady na naše životy. A že tyto normy nebudou čeští europoslanci ve většině případů přijímat či odmítat z nějakých českých pozic, nebo z pozic českých politických subjektů, za něž kandidují, ale z pozic, na nichž se shodne jejich frakce v EP.
Je sice lákavé vyjadřovat v eurovolbách domácí politické preference, ale pošleme-li kupříkladu do EP strany, které skončí ve frakcích s okrajovým vlivem na evropské dění, moc si nepomůžeme. I když před těmito volbami mnozí varují před posílením protievropských stran, jisté je, že evropské zákonodárství i další důležitá rozhodnutí budou mít nadále pod kontrolou největší politické frakce v EP, zejména lidovci (křesťanští demokraté) a socialisté.
Samozřejmě to neznamená, že by se kvůli tomu voliči u nás měli vzdát svobodného rozhodnutí podpořit třeba strany, které nemají šanci nic významného ovlivnit. Ale měli by si být vědomi toho, že zejména v případě skutečně okrajových subjektů nebudou mít v podobě svých zvolených zástupců na dění v EP téměř žádný vliv.
Přinejmenším by se tedy voliči měli zajímat o to, do které frakce v EP má strana, pro jejíž kandidátku budou hlasovat, namířeno. Pokud je to strana, jejíž zvolení europoslanci skončí v jedné z velkých frakcí, budou mít skrze ně na dění v EU jistý vliv. Pokud skončí v nějaké okrajové frakci či úplně mimo frakce, pak svůj hlas do jisté míry vyhazují.
Obecně lze argumentovat, že by bylo záhodno evropskou politiku, tak jak se vyjevuje v eurovolbách, zásadně zreformovat. Je absurdní, když si v jednotlivých národních státech vybírají voliči z velkého množství stran, které mají k evropskému dění často hodně daleko, ba o něm v některých případech nic nevědí, a slibují tudíž nesmysly.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Snad se jednoho dne dočkáme toho, že v evropských volbách budeme hlasovat pro panevropské strany, v nich se kandidátky budou sestavovat takříkajíc mezinárodně. Bylo by tak také jasnější, k jaké ideologii se takové strany hlásí. Jenom tak je reálné, že by se jednoho dne mohly sestavovat skutečné evropské vlády, které jsou koalicemi několika panevropských stran, a že proti nim by pak v europarlamentu vystupovala skutečná opozice.