Článek
Aniž by o tom dopředu věděl, při své návštěvě dostal od ministra obrany Alexandra Vondry záslužný kříž.
„Bylo to pro mne překvapení. Od doby, co jsem sloužil v armádě, uteklo více než šedesát let, takže už jsem opravdu žádné ocenění nečekal,“ říká lámanou češtinou Strasser, který česky nemluvil dlouhých čtyřicet let. Záslužný kříž není jeho prvním oceněním, doma už má i vyznamenání Britského impéria.
Charles G. Strasser se narodil v Palestině, ale ještě než mu byl rok, přestěhovali se jeho rodiče i s ním do Československa, kde strávil podle jeho slov krásných jedenáct let. Nejprve žil v Teplicích a poté v Praze. Jeho rodiče ale velmi dobře odhadli nacistickou hrozbu a tak v roce 1938 poslali svého tehdy jedenáctiletého syna v rámci transportu židovských dětí organizovaných Nicolasem Wintonem do Velké Británie.
„Měl jsem obrovské štěstí. Rodičům se podařilo do Anglie vycestovat za mnou. Otec požádal svého amerického obchodního partnera, aby mu sehnal práci v Anglii. Jen díky tomu jsme se asi po roce opět shledali.“
Do té doby žil Charles u adoptivní rodiny, která byla už tehdy členem Rotary klubu. Právě tady se Charles poprvé dostává do kontaktu s touto mezinárodní charitativní organizací, jejímž členem se sám stává o dvacet čtyři let později.
V Anglii Charles nezahálel. Již v sedmnácti letech se přidal k československé armádě. Kvůli svému věku musel dokonce obcházet i některá nařízení, aby se do služby vůbec dostal. "Měl jsem pocit, že je to moje povinnost,“ říká Strasser.
Stal se tak součástí československé obrněné brigády a jako motospojka doprovázel vojenský konvoj z francouzského Dunkirku zpátky domů. Než byl demobilizován, stihl se ještě po válce zúčastnit mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku. "Měl jsem možnost tak sledovat nejvvyšší nacisté pohlaváry u soudu," vzpomíná na konec války.
Po ní se vrátil do Velké Británie, kde se uchytil jako profesionální fotograf. Zkušenosti nasbíral ve válce. „Žil jsem na ubytovně s fotografy od tisku i s armádními fotografy, takže jsem si k fotografii našel snadno cestu. Navíc v té době bylo velmi snadné pořídit si vlastní fotoaparát. Cena fotoaparátu Leica, který jsem si vyhlédl, byla tisíc kusů cigaret. U armády se ničím jiným ani neplatilo. Já měl příjem dvě stě cigaret týdně, takže jsem dlouho neváhal.“
Už ve svých dvaceti letech se vrhl na vlastní podnikání
Za 350 liber, které si půjčil, odkoupil již existující prodejnu s fotoaparáty spolu s laboratoří a brzy se stal výhradním dovozcem fotografické techniky mnoha zahraničních firem pro Velkou Británii. Díky své podnikavosti se brzy stal jedním ze stovky nejbohatších lidí v zemi.
Dnes je Charlesovi osmdesát pět let a veškeré životní sny a cíle si prý splnil. Podnik prodal a odstěhoval se na ostrov Jersey, kde tráví letní měsíce. V zimě se pak přesouvá na Floridu.
Jeho životní moto je krátké a jasné: Předpokládej! „Pokud chcete zvládnout veškeré životní situace, musíte být vždy připraveni na to, co by mohlo přijít,“ říká. Je přesvědčen, že toto heslo mu pomáhá i ve vzduchu.
Strasser má za sebou dobrých šedesát let létání a nedá na něj dopustit ani na stará kolena. Letadlo využíval i pro své obchodní záležitosti a charitu, když jako dobrovolník rozvážel lidské orgány na transplantaci. Právě za to dostal od britské královny vyznamenání Britského impéria. Po otázce, co ho na létání tolik fascinuje, se na chvíli odmlčí. „Miluji ten pocit, když máte váš osud plně ve vlastních rukou,“ uzavírá.